Okurky na sněhu aneb když v lednu chumelí
Jako dítě jsem se celý rok těšil na Vánoce, posledních pár týdnů jsem nemohl pořádně dospat. Domnívám se, že nás takových byla většina. V posledních letech se však vždy těším až na leden. Podzim totiž v naší branži bývá hektický.
Rozjezd školního roku bývá doprovázen koncem letního spánku na radnicích, na nejrůznějších úřadech, institucích či ve velkých firmách. V říjnu se většinou konají nějaké volby, oslavy a slaví výročí, a než se člověk naděje, přijde advent, Vánoce a silvestrovské ohňostroje.
A i když si to doma díky optimalizaci předvánočního úklidu a včasnému předzásobení na ty tři dny, kdy mají supermarkety zavřeno, umíme zařídit bez zbytečného stresu, má-li člověk ve společnosti ostatních lidí nějak fungovat, všeobecnému shonu neunikne. Už jen kvůli školním besídkám a předvánočním přílohám v novinách.
A pak přijde leden. Čas, kdy se vše pomalu vrací do vyjetých kolejí, kdy se zbytečně nepřehazují výhybky a další stanicí jsou letní prázdniny. Politici si oddechnou, že (ne)splnili vše, co v minulém roce slíbili, firmy dávají dohromady rozpočty, kulturních akcí je jako šafránu, protože i umělci si po měsíční fušce u vánočních stromků musí orazit.
Taková malá okurková sezona, dalo by se říct. Pohoda.
Příjemné vzpomínky na sníh
Pokud se tedy nestane něco tak nečekaného jako letos a nezačne v lednu sněžit. Kdyby spadlo jen pár vloček, lid by se pousmál a shovívavě uznal, že v zimě by přece jenom trochu nasněžit mohlo. Ale co je moc, to je moc.
V posledních dnech se to valí jako lavina. Ochromená horská střediska, neprůjezdné dálnice, Poštovna na Sněžce zachumelená tak, že ji musí dobrovolníci doslova vyhrabávat z několikametrové sněhové vrstvy, pokud se tedy na nejvyšší českou horu nějak dostanou, což teď není jen tak.
Nejzábavnější rozhlasovou relací se stává Zelená vlna, jejíž moderátoři by možná mohli raději číst seznam sjízdných silnic a nekolabujících měst, aby ušetřili cenné vteřiny vysílacího času. Padají historicky největší laviny, provoz lanovek blokují spadlé stromy, horské lokálky čekají na protažení kolejí i několik dní. Do toho občas náledí nebo silný vítr, uzavřená letiště, zpožděné vlaky, prostě zima, jak má být. Ale kde je ten poklidný leden? Co přijde zítra? Polární bouře?
Jako kluk z Vysočiny mám sníh rád. Byť vzpomínky mohou být lehce zahaleny v mlze nostalgie, protože Vánoc na blátě taky bylo dost, v paměti mám především zimy, kdy o sníh nebyla nouze. Popisovat obvyklé radovánky nemá příliš smysl, ale člověk užil dost zábavy i v době, kdy vyrostl ze zimní kombinézy.
Už jen třeba dojíždění do okresního města na gymnázium dostávalo úplně nový rozměr. Jakmile napadl čerstvý sníh, nikoho z pedagogického sboru nepohoršovaly pozdní příchody. Někdy se taky nedojelo vůbec, ale když se v autobuse sešla dobrá parta, těch pár hodin na zablokované silnici nám samozřejmě přišlo mnohem zábavnější než matematika, dějepis a chemie.
I na sněhové kalamitě se dá najít to dobré. Tak si letošní nadílku užívejme, kdo ví, kdy se něco podobného bude opakovat. Pohled na zasněženou krajinu vám těch pár minut zdržení na silnicích bohatě vynahradí.