Prožil jsem něco mezi zázrakem a náhodou

„Svoboda, kterou máme dnes, je to nejcennější, co mi můj stoletý život nabídl,“říká Vojmír Srdečný, jenž byl svědkem téměř všech událostí 20. století.

nám provázkem přivázali číslo. Stali jsme se číslem. Byli jsme vyděšení. Myslel jsem si, že to je konec života. Pak přijely náklaďáky, Němci nás do nich naházeli a odvezli na Ruzyni do kasáren. Odtud jsme šli druhý den pěšky na nádraží, bylo po dešti a bylo to samé Marsch! Marsch! a Hin legen! Museli jsme si lehnout do vody a bláta, esesáci se nám procházeli po zádech a v takovém stavu, zablácení a mokří, jsme nastoupili do vlaku.

Do vlaku, který vás odvezl do koncentračního tábora.

Nevěděli jsme, kam jedeme, jen že to je někam na sever, na Drážďany, na Berlín. Dorazili jsme do Sachsenhausenu, o němž jsme předtím neslyšeli, ale který jsme měli velice dobře poznat.

Vrátím se do doby před zatčením gestapem. Pohřeb Jana Opletala na Albertově se tehdy změnil v protiněmeckou demonstraci. Asi jste v následujících dnech museli čekat, že budou potíže?

Strach, že okupanti proti nám zasáhnou, jsme měli vždy. Ale nic jsme s tím nenadělali. 17. listopad 1939, to byla hrůza. Kolik lidí to odneslo pro nic za nic. A spousta lidí vůbec nebyla potrestána za to, že naši partu zavřeli, někteří naopak získali i dost vysoké funkce. Není jednoduché se po takové době vracet, těžko se o tom mluví. Navíc v těch letech, která mám.

Když gestapo Vojmíra Srdečného a další studenty vysokých škol přišlo zatknout, bylo mu dvacet let. Právě začal studovat v Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy v Praze, byl tam teprve pět týdnů. Pak Němci české vysoké školy zavřeli a v Sachsenhausenu skončilo téměř třináct stovek vysokoškoláků. Vojmír Srdečný měl štěstí, z koncentračního tábora byl propuštěn. Domů se vrátil před Vánocemi roku 1940, přesně po roce, jednom měsíci a jednom dni věznění. Dnes je na svůj věk ve výborné kondici. „Všimněte si, že hůl mám za postelí, nepotřebuji ji,“upozornil nás na uvítanou. Jako sokol a tělocvikář celý život sportoval a to mu pomohlo přežít koncentrační tábor. Některé zážitky už zapomněl, jiné raději zasunul a už o nich nechce mluvit, ale další má v paměti pevně usazené. „Je neuvěřitelné se do koncentráku dostat a stejně neuvěřitelné je z něj vypadnout,“říká.

Jaký zážitek ze Sachsenhausenu je nejhorší?

Stáli jsme v mrazu na apelplacu, bylo minus 25 stupňů, měli jsme na sobě jen pruhovaný mundúr. Lidé umrzali vestoje a padali. Museli jsme je odtahovat stranou. Jednoho jsem táhl za ruce, ale přišel esesák s obuškem a praštil mě. Prý ho musím tahat za nohy. To bylo strašné. Jeho hlava tloukla o zmrzlou zemi a šutry. Snažil jsem se brát je za ruce, aby to bylo aspoň trochu lidské. Ale esesáci to nedovolili. Polomrtvé jsme je odtahovali do míst, odkud šli na smrt. To jsou strašné zážitky, velice špatně jsem to nesl. Když to vykládám na besedách, nechtějí tomu studenti věřit. Kdo to nezažil, nevěří. Byl jsem v kondici, takže mě to nezničilo, a snažil jsem se podpořit i ostatní vězně. Především pohyb nám zachránil život. Byla to náhoda, klika nebo zázrak, že jsem z toho vyšel. Vzpomínám si, že jednou byl strašný mráz, na apelplacu nás stálo asi 150. Kolem chodili esesmani a třískali nás. Měli jsme zákaz mluvit, hýbat se a tím se zahřívat. Byl tam se mnou i starosta města Poděbrady Pepík Cáňkař, bývalý legionář, který už něco zažil a znal ruskou zimu. Stáli jsme vedle sebe a on mi vždycky šeptal: Musíš zatnout svaly, pořádně se nadechnout a pak pomalu vydechuj a povoluj svaly. A ono to opravdu fungovalo. Přežil a po válce se opět stal starostou Poděbrad. Zase jsme se pak spolu setkali.

Vám se po válce podařilo dát dohromady seznam všech studentů zavlečených do Sachsenhausenu. Jak dlouho jste na něm pracoval?

Už nevím, jak dlouho to trvalo, ale zdá se mi dnes neuvěřitelné, že se mi povedlo získat jména a věk lidí, kteří se do tábora dostali. Jsem na to pyšný.

Po propuštění se vrátil domů do Albrechtic, ale po čase přišel příkaz k nástupu na nucené práce v Německu. Jak říká, zasáhla náhoda nebo měl kliku – na území nacistického Německa nemusel. Pomohl kamarád, který s ním byl v Sachsenhausenu a který zařídil, že Vojmíra Srdečného nakonec nasadili v německé letecké továrně v Holicích. Po skončení války dokončil vysokou školu. Sachsenhausen se odvážil navštívit až po 65 letech. Hned po válce se však pustil do vytvoření seznamu téměř 1 300 českých studentů, kteří v něm skončili.

Věřil jste po válce, když v roce 1948 nastoupili komunisté, že se v zemi bude žít lépe?

Dost jsem pochyboval, že by se to mohlo zlepšit. Viděli jsme, co se dělo v zákulisí, a nevěřil jsem, že z toho může vzejít něco dobrého. Nakonec se můj pesimismus potvrdil.

V roce 1968 přijela sovětská vojska.

Bral jsem to jako další okupaci. Byl to velký otazník a vykřičník hned po jejich příjezdu.

A pak nadešel podzim 1989 a s ním sametová revoluce...

Předpokládal jsem, že je to velká výhra. Nakonec mi trochu vadilo, že jsme do toho nemohli víc mluvit. Vytvořila se elita, která to převzala. Ale dopracovali jsme se ke svobodě jednotlivce a ke svobodě společnosti a každý výdobytek byl užitečný.

Jste v dobré fyzické kondici. Je to tím, že jste celý život sportoval?

Ano. Byl jsem tělocvikář, ale od dětství jsem chodil i do Sokola, můj otec ho zakládal v Albrechticích, odkud pocházím.

Vlastně to asi určilo i vaši profesní dráhu. Věnoval jste se tělesně postiženým lidem, jež jste vedl ke sportu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Pracoval jsem v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Zaváděl jsem tam sportovní činnost u lidí, kteří přišli o ruce nebo o nohy a mnozí byli odkázáni na vozík. Můj program byl úspěšný, ale jednou, když se zrovna konaly druhé Kladrubské hry, přijela lékařka z ministerstva zdravotnictví a nechala si mě zavolat k řediteli. Dodnes si vzpomínám, jak tam spolu seděli u kafíčka a dortíků. Mě nechali stát a lékařka mi řekla jedinou zásadní větu: „Sport mi do rehabilitace nepleťte.“Ředitel mě poté vyhodil. Zrovna tam však byl na návštěvě lékař z Olomouce a povídal: „Slyšel jsem, že tu máte nějaké těžkosti. Ve Velkých Losinách zakládáme rehabilitační ústav, kde se budou léčit lidé po dětské obrně. Kdybyste chtěl, tak bychom vás vzali.“Nakonec jsem tam opravdu nastoupil a zůstal deset let. Když se v Kladrubech vyměnilo vedení, vrátil jsem se tam.

Kladrubské hry, které jste zmínil, jste založil vy. Víte, že fungují dodnes? Ty poslední se konaly už dokonce postoprvé.

Ano, vím o tom a mám z toho radost.

První Kladrubské hry se v Rehabilitačním ústavu Kladruby konaly v roce 1948. Vozíčkáři, lidé, kteří přišli o ruce nebo nohy nebo byli ochrnutí, najednou sportovali a soutěžili. Byla to součást terapie, která jim pomáhala zejména psychicky. Vrhali koulí, diskem nebo oštěpem, plavali, kdo mohl, chodil. Vojtěch Srdečný tak předstihl zakladatele paralympijských her Ludwiga Guttmanna, který podobné hry uspořádal v Anglii poprvé až o několik měsíců později. O metodách a významu své práce pro handicapované, které se uplatňují dodnes, přednášel Vojtěch Srdečný vysokoškolským studentům ještě v 96 letech.

Na co vzpomínáte nejraději?

Já svůj život považuji za něco mezi náhodou a zázrakem. Věci, které jsem propagoval, se většinou podařily. Mluvím hlavně o práci s handicapovanými. S pacienty bez nohou, na vozíčku jsem sportoval. Dostával jsem se s nimi i na reprezentační výpravy do zahraničí, byli jsme v Rakousku, Německu a jinde.

Zavedl jste úplně novou metodu pro práci s tělesně postiženými. Jak k tomu přistupovali?

Někdy jsem je zaslechl, jak tajně nadávali a říkali si mezi sebou: „Už jde. Zase nás bude honit po hřišti.“Ale pochopili, že je to k jejich prospěchu. Když získali diplomy a medaile, vystavovali si je na nočním stolku. A já tak věděl, že moje práce v jejich hlavách přeci jen něco udělala, převzali moje myšlenky. Nadávali, ale nakonec byli na svůj úspěch pyšní. Někteří se mi ozvali i po odchodu z ústavu. Po letech napsali, aby mě pozdravili. Vyjadřovali vděk, až mi z toho někdy bylo do breku. Protože kolikrát se stalo, že někdo přišel o prst na noze, což byla oproti jiným zraněním „maličkost“, přesto se s tím nedokázal smířit. Lidé bez nohou to díky sportu zvládli mnohem lépe. Sport je podržel psychicky.

Za svůj stoletý život jste byl svědkem významných dějinných zvratů. Jak hodnotíte dnešní dobu?

Myslím, že lidé si dnes žijí dobře a mají si toho vážit. Svoboda, kterou máme třicet let, je to nejcennější, co jsem za svůj stoletý život zažil.

Řídil jste svůj život nějakou zásadou, kterou byste chtěl předat dál?

Když upadnete, vstaňte a pokračujte v těch dobrých věcech, které jste začali. Nenechte se zastavit. Tím jsem se řídil. I když se nepodařilo vše, nevzdal jsem to. Dům jsem za svou práci sice nepostavil, ale svou myšlenku, jak handicapovaným lidem sportem pomáhat, jsem prosadil. A hlavně jsem zapojil další lidi, kteří v mé práci pokračují.