Osvobozená ranařka
Tenistka Petra Kvitová po sedmi letech postoupila do osmifinále Australian Open. Dlouho nepůsobila na grandslamu tak odhodlaně a sebevědomě.
Vposlední době až příliš často mívá Petra Kvitová na začátcích největších turnajů ve tváři výraz štvané laně. Velké oči až po okraj naplněné tísní... Připomíná vystresovanou kořist (mnohdy marně) doufající v přežití příštího okamžiku. Na šestnácti grandslamech od jejího druhého wimbledonského triumfu v červenci 2014 se pouze dvakrát prodrala do čtvrtfinále.
Na Australian Open ovšem nyní nosí úplně jinou masku. Dravou. Bojovnou. Zarputilou. Skoro z ní jde strach. Působí jako lvice na lovu. Po triumfu v Sydney řádí rovněž v Melbourne. V kvapíkovém tempu přemohla v pátek po Slovence Rybárikové a Rumunce Beguové i Švýcarku Bencicovou (6:1, 6:4).
Ona i její trenéři Vaněk a Vydra se dívají pouze na nejbližší kolo. Zdráhají se cokoliv zakřiknout. Musí cítit, že se děje cosi pozoruhodného. Kvitová uvolněně švihá raketou, kurážně utíná výměny. Přesto zůstávají obezřetní. „Mohlo se vám zdát, že Belinda nemá šanci, ale svůj jediný brejk ve druhém setu jsem získala díky dvěma returnům na lajnu,“tvrdí osmadvacetiletá levačka. „Odvážným štěstí přeje. Ale i když jsem hrála opravdu dobře, bála jsem se, že se vývoj otočí.“Co jste si tedy v hlavě opakovala?
Zůstaň agresivní! Jakmile jsem trošičku zvolnila, Belinda hned pookřála. Cítíte na dvorci svobodu, s níž jste v kariéře dobyla už 26 titulů? Větší volnost jsem cítila v předchozím zápase s Beguovou. Teď jsem byla ve druhém setu svázanější. Jinak bych Belindu brejkla dřív. Pokud chodím do úderů s vervou a míče padají do kurtu, pocit je samozřejmě super. Ale jak si ho udržet dál? Stačí si uchovat stále stejný stav mysli, o kterém svědčí zarputilý výraz ve vašem obličeji, ne? Ten mám od prvního kola, kdy nás večer poslali na vylidněný kurt. Už na něm jsem se snažila vybičovat a to odhodlání mi zůstalo. Někdy jsem bohužel letargičtější a asi tak i vypadám. Ale Belindě jsem nechtěla povolit ani o kousek, protože by se mi to vymstilo.
Vyplatilo se vám tentokrát, že jste na grandslam dorazila po finále v Sydney na poslední chvíli?
Jako že jsem neměla čas přemýšlet? Někdy je to pro psychiku lepší. Pamatuju si například, že před prvním wimbledonským titulem jsem do Londýna přijela rovnou z turnaje v Eastbourne. Tahle vzpomínka mě uklidňovala minulý týden v Sydney. Věděla jsem, že se nemusím bát, že mi dojdou síly.
Každopádně jste se tentokrát vyhnula sžíravé trémě z úvodních kol, což?
Uvidíme, jak na turnaji dopadnu. Ale cítím se dobře, jsem šťastná, že jsem zase v osmifinále. A doufám, že ty nervy, které na začátcích grandslamů mívám, snad už nepřijdou.
Vyhovuje vám po zápřahu v Sydney grandslamový rytmus, v němž se střídají zápasové dny s volnými? Navíc v Melbourne zatím vítězíte docela snadno...
Ano, žádné tříseťáky. To je u mě dost neobvyklé. Šetřím energii, jak se dá. Když nehraju, nejezdím do areálu, netrénuju. Jsem ráda, že nejsem hráčka, která potřebuje denně nabušit tisíce úderů. Pro mě je nejdůležitější se na zápas těšit.
Co pro vás znamená skutečnost, že vaše další sokyně Amanda Anisimovová je o jedenáct let mladší?
To je ale hrozný rozdíl! Taky mi kdysi bylo sedmnáct, ještě jsem nebyla na WTA Tour, ale hrála jsem naprosto uvolněně. Ona musela předvést výborný výkon, když tu vyřadila Sabalenkovou. Půjde do mě naplno – jako loni v Indian Wells, kde mě porazila. Musím zůstat v klidu, udržet si servis a počkat si na nějakou šanci na brejk. Věřím, že přijde.