Pravý norek, nebo umělý?

Česká republika má dnes síť nemocnic, která odpovídá jiné historické době a úplně jiné úrovni lékařských poznatků a technik. Jakákoli snaha zredukovat počet nemocnic však naráží na jeden problém: politiku.

Současné české zdravotnictví se potýká s mnoha problémy. Z médií se dozvídáme, že máme nedostatek lékařů, část mladých doktorů po promoci odchází pracovat do ciziny, máme nedostatek zdravotních sester a tak dále. K tomu všemu český občan navštěvuje lékaře téměř dvakrát častěji, než je průměr v zemích OECD.

Obrazně řečeno, když se ráno vzbudíte a bolí vás záda, zajdete ke svému praktickému lékaři. Máte-li možnost, můžete ve stejný den navštívit i neurologa či ortopeda. A bolí-li vás záda ještě večer, můžete zajít i na pohotovost. To vše pojišťovny zaplatí a navštívení lékaři o sobě ani nemusí vědět. Jediný, kdo to může regulovat, jsou plátci péče, tedy pojišťovny. Ty obcují se zdravotní daní, byť se jí říká pojistné. Jsou to přece peníze, které každý z nás odvádí povinně ze své mzdy či platu.

Ambulantní lékaře vyhledáváme podle svého uvážení. Jsme přijati, vyšetřeni a podle potřeby ošetřeni. K přijetí do nemocnice, pokud nejde o akutní stav, ale potřebujeme doporučení praktickým nebo odborným lékařem. Jak je to tedy s nemocnicemi v našem státě?

Potahem a sanitkou

Ať zkoumáme jakýkoli jev, posuzujeme jeho kvantitu a kvalitu. Tak nejprve kvantita. Máme nemocnic – respektive akutních nemocničních lůžek – moc, anebo málo? Počtem lůžek jsme nad průměrem zemí OECD. Naprostá většina našich nemocnic byla stavěna za Rakouska-Uherska v 19. století nebo na pomezí 19. a 20. století. Byla to doba, kdy se většina nemocných dopravovala do nemocnice koňským potahem. Pacienta, zejména v kritickém stavu, bylo třeba přivézt do nemocnice ještě živého. Proto musela být nemocniční síť tak hustá. Starší si jistě pamatují pozdější dobu malých sanitek, kdy řidič naložil nemocného, a to i v dramatickém stavu, a vezl ho do nemocnice, přičemž pacient nebyl během transportu nijak medicínsky zajištěn.

Jak je to dnes? Laikovi stačí vnímat velikost sanitky, aby si uvědomil, že osádka je početnější. Během transportu provádí výkony v sanitce dříve nemyslitelné, nehledě na to, že u těžkých případů je přítomen i lékař. V dnešních vozech záchranné služby jsou k dispozici přístroje pro nepřímou srdeční masáž, umělou ventilaci, zraněného lze uvést do lehké anestezie, podávat mu infuze apod.

Je tedy dnes stále zapotřebí tak hustá nemocniční síť? Při nedávném průzkumu chirurgických lůžkových zařízení jsme ověřili, že průměrná vzdálenost mezi nemocnicemi je 19 kilometrů! V době výše popsaného zajištěného transportu (nehledě na vrtulníky!) je zřejmé, že tak hustou síť nemocnic nepotřebujeme. Dokladem nadbytečného počtu lůžek je, že v roce 2017 byla využita pouze z 58 %. To je údaj Úřadu zdravotnických informací a statistiky.

Lůžka jako politikum

Pokud jde o kvalitu péče, laskavý čtenář bude jistě souhlasit s tím, že kvantita ovlivňuje kvalitu. Opakuje-li se nějaká činnost častěji, vede takový trénink k lepšímu zvládnutí problému a nakonec k lepším výsledkům. Proto nemocnice, která nemá požadovaný počet výkonů, nemůže ani doškolovat mladé lékaře. To například platí v porodnictví. Provádí-li oddělení méně než 600 porodů ročně, mladému porodníkovi se v rámci doškolování nezapočítává do výcviku pobyt na takovém oddělení.

Nejde však pouze o personální problémy. Moderní medicína je drahá a menší zařízení si nemohou dovolit drahou techniku, která by při malém využití nebyla efektivní. K této materiální situaci přistupuje problém obsazení nemocnic personálem. Ve stávající nemocniční síti chybí asi tisíc lékařů. Personální zajištění zdravotními sestrami je ještě vážnější. V mnoha nemocnicích není dnes jednací řečí pouze správná čeština...

V tomto neradostném stavu ministerstvo zdravotnictví řídí pouze 13 procent nemocnic. Ostatní řídí kraje, města, armáda, církve, privát atd. Všechny nemocnice pak mohou ovlivňovat pouze plátci, tedy pojišťovny. Ty, pokud by postupovaly racionálně, by nepochybně podporovaly nutnou centralizaci. Jenom pro zamyšlení: uzavře-li se v malé lokalitě nemocnice a na náměstí se po pracovní době ambulantních lékařů postaví tři sanitky s posádkou, nepochybně to bude levnější než provoz nemocnice. O jistou centralizaci nemocniční péče se před léty postaral Středočeský kraj, který investoval do pěti takzvaných páteřních nemocnic. Ostatně většina péče včetně menších operačních výkonů se dnes přesouvá do ambulantního sektoru, respektive jednodenních pobytů. V závažnějších případech většina z nás ráda pojede do většího zdravotnického zařízení, kde najde moderní techniku a více odborníků pod jednou střechou.

Kromě výše uvedeného racionálního pohledu je tady také pohled politický. Přece každý senátor či poslanec je „odněkud“a nedá svou nemocnici zrušit. Že však sám pro sebe či své blízké hledá pomoc u odborníků v krajských či fakultních nemocnicích, je běžné. Na nich je totiž závislé jeho zdraví, nejenom příští volební úspěch...

Uzavře-li se v malé lokalitě nemocnice a na náměstí se postaví tři sanitky s posádkou, bude to levnější.