Čech byl jiný než ostatní. A jinak i končí

Okolik zchudne český fotbal, až skončí jeho poslední mohykán? V procentech popularity to spočítat nelze, zkusme to vyjádřit aspoň slovy. Petr Čech oznámil, že fanouškům naposledy zamává v květnu, ve své podstatě však chybí už teď.

Protože je výjimečný.

Protože je víc než fotbalista. Protože je víc než sportovec.

Je vzorem, ikonou i autoritou. Je důkazem, že se i obyčejný kluk z šedivého plzeňského sídliště může stát globální značkou. Značkou bez morálních poskvrn.

„Potřeboval bych milion slov, abych tě dokázal popsat,“vzkázal mu legendární kanonýr a kamarád Didier Drogba přes Twitter: „Tvoje srdečnost, tvoje profesionalita, tvoje vítězné srdce. Za tvé zlaté ruce ti děkuju, hrdino. Ve finále Ligy mistrů proti Bayernu jsi chytil tři penalty a pak jsi běžel za mnou, jako bych já byl tou hvězdou.“

Drogbova vzpomínka na květen 2012, kdy Chelsea vystoupila na absolutní fotbalový vrchol, dokonale vystihuje Čechovu osobnost. Byť stál celý život osamocený v brance, všechno, co dělal, dělal pro svůj tým. Lhostejno, jestli to byly Blšany, Sparta, Rennes, Chelsea, Arsenal nebo česká reprezentace, ve které nasbíral nejvíc startů ze všech.

Téměř dokonalý

Zvlášť když se mu dařilo a sbíral trofeje, musel si připadat skoro jako národní majetek. Všichni ho znali, všichni komentovali jeho zákroky, zdaleka ne každý obdivoval jeho výdrž nebo koncentraci. Jakmile se mu něco nepovedlo, hned to od rýpalů schytal. A těch pár osudových omylů, které během dvacetileté kariéry udělal, se mu bude připomínat navždy, jako by zrovna on musel být za každých okolností dokonalý.

On přitom téměř dokonalý byl. Ve svém přístupu k tréninku, k fanouškům, k médiím, k marketingovým povinnostem.

„Nesnažím se být perfektní kvůli tomu, abych zapůsobil na okolí. Jsem sám sebou, snažím se žít svůj život a dělat věci, které považuju za správné. Nesnáším přetvářku,“vyprávěl mi, když ho v roce 2007 zvolili nejlepším brankářem planety.

Děkujeme, legendo!

Bude trvat, než si naplno uvědomíme, jaký odkaz za sebou šestatřicetiletý Petr Čech zanechal. A nejde ani tak o úžasné rekordy, které stanovil, jako spíš o to, jakým způsobem se celou dobu na nejvyšší scéně prezentoval. Rozumně a bez excesů, s maximální motivací. Prostě tak nějak normálně, bez hvězdných manýrů.

I ve svém posledním poselství zůstal věcný a důstojný. Přesně patnáct let poté, co podepsal smlouvu v Chelsea, se rozhodl, že oznámí konec: „Myslím si, že nastal správný čas. Teď se těším na nové výzvy.“Nehodlal sestoupit o úroveň níž, i když klidně mohl chytat do čtyřiceti.

Na jednu stranu je to ohromná škoda, neboť tím uzavřel zlatou éru českého fotbalu, nicméně se nezpronevěřil sám sobě, a to je pro něj nejdůležitější.

Odjakživa byl jiný. A jinak i končí. Takhle se mu poklonil Tomáš Vaclík, nástupce v brance národního týmu: „Byl jsi dokonalý vzor reprezentanta naší malé země. Obrovská úcta a gratulace ke všemu, co se ti podařilo dosáhnout.“

A teď se hodí zkopírovat dvě slova od fanoušků, kteří Čechovi od úterního poledne píšou: Děkujeme, legendo!