Modernizace Vlasů netřeba. Dobré zpracování jim stačí
Divadlo Kalich se pokoušelo o dějovou modernizaci muzikálu Vlasy zbytečně. Díky skvělému zpracování a procítěným výkonům vynikla právě jeho původní krása.
Dlouho dopředu lákalo pražské Divadlo Kalich na zpracování klasického muzikálu Vlasy, který získal svůj legendární status i díky Formanově filmové adaptaci. Režisér Šimon Caban sliboval, že se na látku podívá se zdravým nadhledem a ať diváci nečekají zoo plnou chlupatců a vlasáčů.
Od páteční premiéry tak lze vyrazit na KvětiNOVÉ děti, jak zní oficiální podtitul novinky Kalichu. Caban to skutečně vzal z gruntu, hrdiny muzikálu posadil do maturitního ročníku současnosti, kde si všichni společně hipísáckou látku nacvičují. Na původní děj muzikálu přesto navázal – mezi dnešní studenty nechává přijet Bergera na vozíčku, aby jim jako válečný veterán předal své poselství. Dále se však už hranice mezi realitou postav a divadlem na divadle smazává; hrdinové zažívají stejný příběh od prvních výbuchů revolty až po finální omyl ve vojenském cvičišti a Bergerovu cestu do války.
Úklid je na vás
Režisér se nebál formou krátkých promluv prošpikovat děj narážkami na dnešní dobu: všudypřítomné mobily, genderovou problematiku, počítačové hry a především hyperkorektnost. Tedy zjevně vše, co ho na dnešním světě pálí. Současnou dějovou linku tak osvěžují více či méně vtipné glosy („Bordel jsme udělali my, úklid je na vás.“Nebo: „Řekni mi, co otevřeš jako první v prohlížeči, a já ti řeknu, jaký jsi.“). Obecně však naroubovaný děj s maturanty muzikál spíše brzdí, například scény s nerudným ředitelem a nedůslednou, ale chápající učitelkou se opakují až kolovrátkově. Vynikne to zvláště v druhé půli, kdy školní linka vymizí do ztracena a zpracovává se už čistě jen původní děj. Také není moc co vymýšlet. Nadčasové téma střetu lehkovážného mládí se sešněrovanou společností platí nyní jako včera a je jedno, zda je zasazeno do Států za časů války ve Vietnamu, či dnešního propojeného světa.
Cabanovská značka
K celkovému vyznění nového muzikálu je to však jen drobná výtka, na kterou divák s potleskem snadno zapomene. Nepodařené inovace totiž hravě přehluší finální, skvěle vygradované a procítěně odezpívané číslo Let the Sunshine In. Inscenaci samozřejmě původní hudba Galta MacDermota cestu k publiku usnadňuje, ale najdou se tu i další plusy: dobře vybraní účinkující, kteří pro dílo doslova dýchají (září především Roman Tomeš v úloze Bergera, mezi dalšími příjemně překvapil třeba Lukáš Adam jako Hud), fungující company, nekomplikovaná, ale účelná choreografie Petry Parvoničové, svižná Cabanova režie a skvělé texty Jiřího Joska.
Zcela výjimečnou položku pak představuje promyšlená scéna opět od Šimona Cabana. Na jeviště v různé hloubce postavil sedm projekčních pásů promítajících po celou dobu působivé videosekvence, fotografie či různé grafické motivy. Cabanovská značka je zde dotažena do dokonalosti – až na dvě tři výjimky projekce dění na pódiu nepřebíjejí, zcela slouží dílu a dodávají mu další barevné tóny.
Už třeba jen pro tento prvek se KvětiNOVÉ děti vyplatí vidět.