Selhání v bojích s titány, návrat a odkaz Tomáše Berdycha
Karel Knap
Co by si český hokejový fanoušek pomyslel, kdyby David Pastrňák v sedmi sezonách NHL za sebou skončil v Top 10 bodování?
Jak by asi fotbalový příznivec vnímal, kdyby se Patrik Schick sedmkrát za sebou vyšvihl mezi deset nejlepších kanonýrů italské/španělské/anglické ligy?
No nebyla by to pecka, dámy a pánové?
Jasně, to srovnání úplně nepasuje. Lze ho všelijak ohýbat a zpochybňovat. Jde jen o pokus nalézt národní sportovní paralely k počinům Tomáše Berdycha na ATP Tour.
V epochální době ovládané třemi patrně nejzářivějšími hvězdami tenisové historie – Rogerem Federerem, Rafaelem Nadalem a Novakem Djokovičem – se čahoun z Valmezu stal jakýmsi princem, náměstkem či zástupcem nejvyšších bossů.
Na rozdíl od Andyho Murrayho, Stana Wawrinky, Marina Čiliče a Juana Martína del Potra nevyužil svou šanci a nedosáhl na jeden z mála grandslamových titulů, které tři velikáni při dělení blýskavé kořisti v minulých 14 letech z nějakého důvodu opomněli.
Z posledních 55 titulů si Švýcar, Španěl a Srb nechali uniknout pouhých osm. Září i po třicítce, na okruhu zdaleka ještě nepůsobí jako odevzdaní cestovatelé.
Berdych v jejich éře tak úplně neprorazil. V nedělním osmifinále Australian Open podlehl Nadalovi 0:6, 1:6, 6:7, což je dosti nevzhledný výsledek.
Jako na většinu skutečností lze i na jeho příběh pohlížet z různých úhlů.
Mohl aspoň jednou využít náhle otevřené skulinky v pavouku a uzmout aspoň jeden pohár? Možná.
Třeba na Australian Open 2014, kde v semifinále podlehl Wawrinkovi.
Měl o něco dřív zkusit nějakou z novinek, jež se nabízely?
Asi.
Ale ani superkouč nebo dřívější snížení váhy by mu naleštěnou trofej nezaručili.
Postrádal „zabijácký instinkt“v klíčových zápasech s titány? Ano.
Ale zároveň přesvědčivě porážel většinu ostatních soků, kteří by dali duši za jeho úspěchy a výdělky.
Kdo cítí potřebu, nechť se posmívá jeho nelichotivé bilanci s titány: Nadal 4-20. Federer 6-20. Djokovič 3-25.
Ajaj...
Národ, z něhož vzešli šampioni Jaroslav Drobný, Jan Kodeš, Ivan Lendl či Petr Korda, má právo být přísný.
Nicméně existuje i druhý přístup k věci. S tenisem se co do rozšíření po planetě těžko může srovnávat hokej, biatlon či rychlobruslení.
Ve vysoce konkurenčním prostředí se kluk z Valašského Meziříčí protlačil až do špičky.
Vrátil se poté, co půl roku nechával odpočinout polámané tělo, a hned vyhrál sedm z devíti mačů.
Ve třiatřiceti postoupil do osmifinále Australian Open a opět vzkřísil pohaslý zápal českých fanoušků pro mužský tenis.
Jaký odkaz by měl jednou následovat jeho kariéru?
Zkuste chvíli uvažovat, prosím.