Lidé, buďte šťastní a veselí a ... ostražití
Když jsem před více než dvěma lety přijal nabídku přispívat do MF DNES, těšil jsem se, že budu bavit čtenáře „prkotinami“ze života, jak kolem mne plynul a plyne. Že nechám politiku politologům, historii historikům, komentáře komentátorům, spekulace spekulantům. A tak jsem napsal o tom, jak jsem šel z Rokycan do Ejpovic po kolejích, jen abych dorazil dřív než vlak; jak jsem nechápal, že mladý veslař nedokáže na monitoru trenažéru svým zátahem „vykreslit“silovou křivku tvaru hory Říp, až když jsem zjistil, že on neví, jak Říp vypadá; jak jsme v prosinci 1965 vystoupili jako imigranti v docích v Brooklynu ze švédské nákladní lodě, náš sponzor na nás nečekal a já jsem nevěděl, co dál...
Jen občas jsem zabloudil do společenských sfér, například v době voleb českých nebo amerických, či do doby rezignace prezidenta Nixona a posledně do znesvěcování sídla na Pražském hradě Milošem Zemanem. Dnes bych se mohl pozastavit nad slovy exprezidenta Václava Klause o českých bezpečnostních službách.
Chtěl bych se věnovat lehkému pobavení, ale opět vás nepotěším. Nový rok jsem totiž nezačal šťastně a vesele. Byl jsem okraden o příruční brašnu, ve které jsem měl vše, co člověk v takové brašně s sebou nosí: peněženku se všemi doklady, dvě kreditní karty, řidičský průkaz, dioptrické brýle, nový mobil. Naštěstí jen pár set korun. Píšu o tom, protože vás tím chci vybídnout k ostražitosti.
Byla neděle 30. prosince, místo – kostel. Seděl jsem v lavici, brašnu pověšenou před sebou na háčku u mé pravice, bundu a nákupní tašku vlevo vedle sebe. Vše rutinně pod kontrolou. Po bohoslužbách jsem se otočil pozdravit se se známými, kteří seděli za mnou, podat jim ruku, popřát to nejlepší do nového roku, pevné zdraví, hodně štěstí. Pak jsem sebral bundu, hodil tašku přes rameno a vycouval z lavice. Protože běžně mám přes rameno jen jednu zátěž, příruční brašnu, kterou teď vystřídala taška, měl jsem pocit, že vše je v pořádku, nic nechybí, vyšel jsem z kostela na kávu a kus řeči ve vedlejší přístavbě.
Tam mně bylo dobře až do doby, kdy jsem se rozhodl jít domů a náhle jsem si uvědomil, že bych měl mít na rameni větší zatížení – tašku a brašnu. „Kde je brašna?!?“zatajil se mi dech. Rychle jsem se vrátil do již prázdného, ale ještě otevřeného kostela k mé lavici. Brašna tam nebyla. Netřeba hned panikařit, třeba ji někdo dal do kanceláře. Ta již byla zamknutá. Možná ji některá poctivá duše odnesla domů a dá mi vědět... doufal jsem v tramvaji po cestě domů.
Hned z domova jsem zavolal varhaníkovi, který bydlí blízko kostela. Ten prošel kostel, prohlédl kancelář, sborovou místnost, brašnu nenašel. Druhý den ráno na Silvestra totéž udělal pan farář. Nic nenašel a nikdo se neozval.
V brašně jsem měl také klíče od činžáku, kde bydlím, a od bezpečnostních dveří do bytu. Zámečník si na Silvestra odpoledne přišel na pěkné peníze. V poslední naději jsem poslal mejlík na všechny strany, kde byla možnost, že by moje brašna mohla dočasně přebývat, nadarmo, a šel krádež oznámit na policii.
Mizerná zkušenost. Drahá zkušenost. Lidé, buďte ostražití. Ne paranoidní, ale ostražití. Praha je plná turistů, a kde jsou turisté, jsou i zloději, nejen ti místní. Přeji vám dobrý nový rok 2019, lepší, než jak začal ten můj.
P. S. Vybraná peněženka se našla pohozená ve vlaku z Týnce. Někdo ji odevzdal do pokladny v Čerčanech. Děkuji, že si vzácná žena dala tu práci a vypátrala mne. Nemusím obstarávat alespoň průkaz vůdce malého plavidla.