Británie po velké bitvě

Chudák premiérka Theresa Mayová stále doufá, že se jí podaří vymámit z EU ústupek a britský parlament pak kývne na brexit. Šance je mizivá. Vypadá to, že válka o vystoupení Británie z Unie bude ještě dlouho pokračovat.

Britská premiérka Theresa Mayová po trpkém dvouletém handrkování s vyjednavači EU o brexitu, který by měl teoreticky nastat 29. března, prohrála hlasování v Dolní sněmovně o rekordních 230 hlasů. Nepochybně se pokoušela obě strany i národ rozpolcený nesmiřitelným konfliktem uchlácholit svým nemastným a neslaným kompromisem, jaký jí neústupná Unie umožnila, ale neuspěla. Pro jedny šlo o nepřijatelný brexit jen podle jména, pro druhé o naprosto zbytečné vystoupení při dodržování všech pravidel jednotného trhu a celní unie. Na vyjednaném omezení imigrace jim nezáleželo.

A jak dál? Nastane odchod bez dohody a na hranicích se objeví celní správa, vznikne internetová byrokracie, budou se vybírat poplatky, obchod s kontinentem zdraží, zpomalí a všichni zchudneme?

Takového scénáře se celá (nekonzervativní) elita obává a ministr financí ujišťuje obchodní kruhy, že tuto tragédii nepřipustí. Zastánci tvrdého brexitu však považují katastrofický scénář za hloupost a domnívají se, že budou hospodářské potíže jen dočasné. Obchodní suverenita ostrovní říše časem ekonomiku pozdvihne.

Vše tedy nasvědčuje, že válka o brexit bude ještě dlouho pokračovat a k odchodu z Unie možná nedojde. Parlament se bouří, mimo konzervativců a severoirských unionistů téměř všichni členové ostatních stran volili v referendu pro setrvání (512 : 131) a hodlají odchod z EU zmařit. Mluvčí Dolní sněmovny se stal neoficiálním vůdcem obou frakcí a vláda ztratila možnost rozhodovat, o čem se má hlasovat. Prošla dokonce iniciativa, aby Mayová do tří dnů předložila náhradní plán B. Na řadu přijdou jistě další přílepky a dodatky.

Šach premiérce

Už nyní se někteří poslanci konzervativní strany dohodli s opozicí, že vládě neumožní odejít bez smlouvy během letošního roku a ta bude muset požádat o prodloužení vyjednávací lhůty, možná donekonečna.

Chudák premiérka stále ještě doufá, že nějaký ústupek zejména v kontroverzním přílepku o zachování vnitřní bezcelní hranice na irském ostrově, kterou Unie s Dublinem prosadila, situaci změní a vylepšená dohoda projde. Z Bruselu se však ozývají hlasy, že se smlouva měnit nebude a irská „pojistka“neviditelné hranice se za dočasnou, jak by ráda prosadila Mayová, považovat nemůže.

Vůdce labouristů Jeremy Corbyn mezitím pod tlakem vedení své strany a poslanců obrátil a nyní souhlasí s novým referendem. Zároveň se přiklonil k názoru, že jednání o brexitu by se mělo prodloužit do konce roku. Zdá se však, že do konce března se nic nového vyjednat a přilepit k propadlé smlouvě zřejmě nepodaří.

EU mezitím vyčkává a její hlavní vyjednavač Michel Barnier prohlásil, že postačí, aby Mayová uznala Corbynův návrh a Británie zůstala v celní unii. Jenže to by pak šlo o formální brexit neexit a Británie by nemohla žádné obchodní smlouvy s třetí stranou vyjednávat.

Z Bruselu se stále ozývá, že není o čem jednat, dokud Angličané neřeknou, co vlastně chtějí. Jenže oni to ve skutečnosti už řekli, a ne jednou: volný obchod s celým světem a neméně svobodný, čili bez vnějších a vnitřních omezení s trhem EU. To však nepadalo v úvahu.

Už před vznikem EHS (EU) v roce 1958 usilovala Británie vytvořit v Evropě zónu volného obchodu a nehodlala vstoupit do kartelu s francouzským dotačním a celním dirigismem. Bohužel to nevyšlo. Když nakonec takové Společenství volného obchodu založila (EFTA 1960), bylo pozdě. Ačkoli se mu ekonomicky velmi dařilo, počaly z něj státy odcházet a připojovaly se postupně do mocenského svazku Evropského společenství (Dánsko, Švédsko, Rakousko).

Kdyby tomu Unie nebránila, smlouvu o skutečném volném obchodu by britský parlament navzdory většině, která pro brexit nehlasovala, jistě uznal. Šlo by o návrat k tradici 19. století. Už tenkrát (1846) vypukl spor o bezcelní dovoz obilí a od té doby se o potřebě svobodně dovážet a vyvážet diskutovalo mnohokrát.

Dnes jsou zastánci laissez faire v menšině, ale jejich odpůrci také většinou nesnášejí Evropskou unii, považují se za pragmatiky, jako by říkali: Ano, je to příšerné, nesmyslné dotace, tisíce zbytečných nařízení, většinou stejně neodvolatelných jako nevolená nomenklatura v Bruselu, která má dnes v rukou 40 procent veškeré legislativy. Co se však dá dělat, eurokrati mají moc a je to náš největší trh, export/import na kontinent činí 42 procent.

Nespokojenost s Unií rostla v Anglii celá desetiletí, zejména po slavném projevu Margaret Thatcherové v Bruggách (1988), ve kterém poukázala na rozpad impéria Sovětů a budování centralismu v Evropě. Po hypoteční krizi eurozóny, po imigrační krizi a masivním přílivu chudých přistěhovalců do přelidněné Anglie neměl být výsledek referenda velkým překvapením.

Konzervativní stranu nynější zuřivý spor pod tlakem Unie rozštěpil, co by mohla způsobit zuřivá kampaň nového plebiscitu, si neumím představit. Ta první byla lidovým odporem proti establishmentu, ta druhá bude bojem proti zrádcům v parlamentu. Francouzské demonstrace snad v chladnokrevnější Anglii nevypuknou, ale politický rozvrat nepochybně nastane.

Kampaň k druhému referendu by skončila bojem proti zrádcům v britském parlamentu.