Zhudebnil jsem, co lidé prožívali v koncentrácích
Více než polovina mé rodiny se nevrátila z koncentráku v Osvětimi, říká v zahraničí ceněný skladatel Koloman Poľak.
Vneděli bude mít v německé Pirně v luterském kostele Marienkirche premiéru hudební báseň českého skladatele Kolomana Poľaka z Úštěku. Kompozici nazvanou Mám strach, Osvětim ještě žije složil jako připomínku osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Jeho skladby hrají muzikanti v řadě zemí a proslulost získává i jeho hudební festival, který před třemi lety založil v Úštěku u Litoměřic. Co vás vedlo k napsání skladby Mám strach, Osvětim ještě žije? Před třemi měsíci jsem dostal nabídku od zakladatele orchestru Sinfonietta Dresden, zda bych pro ně něco nenapsal. V té době jsme společně připravovali Mozartovo Requiem, jehož uvedení bylo naplánováno na 27. ledna. To je shodou okolností den, kdy se připomíná osvobození Osvětimi. Celý život jsem s tímto tématem konfrontován, proto jsem nabídku přijal a napsal skladbu, kterou jsem nazval Ich habe Angst, das Auschwitz noch lebt.
Dotýká se vás toto téma osobně?
Více než polovina mé rodiny se z Osvětimi nevrátila, a naopak můj tatínek se v koncentračním táboře 28. prosince 1943 narodil. Babičku tam odvezli už těhotnou, a když přišel na svět, museli ho skrývat na záchodech či pod postelemi. Nakonec přežil a s oběma rodiči se 27. ledna 1945 dočkal osvobození.
Vyprávěli vám prarodiče o tom, co v koncentráku prožili?
O věznění a hrůzách koncentráku nikdo z nich celý život nechtěl mluvit. Babička měla na ruce vytetované číslo a písmeno Z jako Zigeuner (cikán), a když jsem se jí na to jako malý ptal, nikdy mi nechtěla odpovědět. Dodnes nerozumím, proč mlčeli, zřejmě se snažili nás děti od těch informací ochránit.
O čem je vaše skladba?
Je to skladba pro soprán a orchestr. Nyní uvedou její první část, v plánu mám ještě několik dalších. Jako základ libreta jsem vybral díla známých romských básníků, které jsem měl možnost poznat a z nichž někteří prošli koncentráky. Texty jsou v romštině a němčině, zpívat je bude moje žena Zuzana Rášiová a hrát bude orchestr Sinfonietta Dresden.
Svou skladbou tedy chcete přiblížit hrůzy z koncentračního tábora?
Jako první jsem zhudebnil báseň, kterou napsala Ceija Stoika, velká osobnost romské kultury v Evropě. Tato žena prošla třemi koncentračními tábory a v poezii vypovídá o tom, co v lágrech prožila. K tomu jsem připojil básně srbského emigranta Iliji Jovanoviće a rumunského emigranta Mircea Lacatuse, kteří zprostředkovávají pohledy Romů na dnešek a na minulost. Psal jsem to dva a půl měsíce. Velmi rád totiž skládám hudbu pro orchestr, ale většina velkých těles soudobé skladby nechce nacvičovat nebo to nedělají dobře. Proto jsem vděčný, že se mi muzikanti ze Sinfonietty Dresden sami nabídli. Jinak píšu raději komorní díla, pro která si sám nacházím muzikanty.
Jde o vaše první dílo na podobné téma?
Už v roce 2005 jsem napsal skladbu pro flétnu, elektroniku a soprán. Tehdy ještě žila Ceija Stoika a v reakci na ni mi darovala obraz. Přitom mi vyprávěla o tom, jak v Osvětimi často slýchávala jakýsi zvláštní a nepříjemný tón. Nevím, zda se jednalo o reálný zvuk, nebo jestli ho v hlavě slyšela jen ona. Ale inspirovala mě ke skladbě, která je postavená na jednom tónu a jeho variacích.
Jak na skladbu reagují němečtí muzikanti?
Velice pozitivně. Jsou to přemýšliví lidé, kteří vědí, že toto temné téma historie je potřeba osvětlit.
Řada lidí má ze soudobé hudby obavy, protože jí nerozumí.
Soudobé hudbě se člověk musí naučit rozumět. Je to hudba pro intelekt, ne jako kulisa. Uši se musí trénovat.
Často dětem říkám, chceš rozumět hudbě nebo obrazům, tak se v tom vzdělávej. Pak jsou však posluchači, kteří se řídí výhradně citem. Které máte raději – ty „poučené“, anebo ty „pocitové“?
Raději mám ty, kteří hudbu vnímají citem. Je to stejné, jako když člověk vnímá slunce a nepřemýšlí nad tím, jak fyzikálně vysvětlit jeho fungování. Prostě se postaví a nechá na sebe působit sluneční světlo a teplo. To je pro mě hudba, nechám ji na sebe působit a vnímám její krásné světlo. Teprve pak se dívám na souvislosti, které jsou za tím. Podobně mi to vždy krásně zdůrazňovala jedna moje profesorka: V Bibli se neztratí vědec a ani neznalec se v ní neutopí.
Jak jste se dostal k hudbě?
Velmi jednoduše. Když mi byly čtyři roky, byli jsme na návštěvě u tety. Rodiče se bavili a já jsem si ve vedlejší místnosti prohlížel klavír. Při tom jsem z rádia zaslechl melodii, a když dozněla, přehrál jsem ji na klavíru. Byl jsem malý, klaviaturu jsem měl sotva u nosu, ale chtěl jsem to zkusit. Když příbuzní slyšeli, jak věrně jsem melodii zopakoval, řekli: Ty budeš klavírista.
Kdo vás učil?
Nejdřív mě učili moji strýcové, protože v naší rodině jsme muzikanti už osm generací. V sedmi letech jsem začal chodit do hudebky a pak jsem pokračoval na košické konzervatoři, kde jsem vedle hry na klavír studoval ještě dirigování a skladbu. Na vysokých hudebních školách v Bratislavě, Vídni a Grazu jsem se věnoval už jen skladbě. Vedle komorních děl také skládám pro divadlo či pro film.
Vaše skladby se hrají v Rakousku, Švýcarsku, Lucembursku nebo Izraeli, v Česku se ještě nehrály. Mohl byste některé z nich představit?
Od svých třiceti let, kdy jsem se dozvěděl více o tom, co prožil můj otec a jeho rodiče v Osvětimi, jsem se hodně zabýval tématem druhé světové války a následky lidské nenávisti. Ve skladbě pro malý orchestr nazvané Querklang, což by se dalo přeložit jako Hudba napříč zvukem, jsem zhudebnil několik osobních básní židovského spisovatele Emila Rennera, který jako dvanáctiletý před válkou emigroval do USA. Při příležitosti desátého výročí úkladného zabití čtyř Romů v rakouském městě Oberwart jsem napsal velkou orchestrální skladbu Trauermusik (Smuteční hudba), která vypovídá o hrůzách, jež tento čin způsobil. Zabývám se ale i současným životem. Moje poslední komorní opera nazvaná Bingo popisuje příběh jednoho mého známého, jehož život se velmi podobá příběhu, který popsal Dostojevský v knize Hráč.
Po 16 letech na vysokých hudebních školách v Grazu a ve Vídni a životě v Rakousku jste před čtyřmi lety zakotvil v severočeském Úštěku, co vás tam přivedlo?
Byli jsme s manželkou na návštěvě v severních Čechách, a když jsme uviděli Úštěk a jeho okolí, okamžitě jsme se do něj zamilovali a rozhodli jsme se tam zůstat. To město je pro lidi, kteří se zabývají klasickou starou hudbou, fascinující. Hrabě Špork z nedalekých Konojed se osobně znal s Johannem Sebastianem Bachem i Antoniem Vivaldim. Sám muzicíroval, organizoval koncerty a vytvořil jednu z největších hudebních knihoven ve střední Evropě. Své zámecké hudebníky z Konojed vyslal do Versailles, aby se jako první Češi naučili hrát na lesní roh.
V Úštěku jste založil amatérský pěvecký sbor, který se vypracoval tak, že zpívá s profesionálními tělesy ze zahraničí.
V Úštěku nebyly od roku 1945 žádné pěvecké sbory, tak jsme to zkusili. Možná trochu naivně jsme na dveře kostela vyvěsili plakátek, že zakládáme pěvecký sbor. Přihlásilo se 18 zájemců. Počet zpěváků se za rok existence více než zdvojnásobil. Někteří jsou z Litoměřic, jeden dojíždí dokonce 40 km.
Jak se vám, vystudovanému profesionálovi, pracuje s amatéry?
Má to velké výhody i nevýhody. Při práci s profesionály je běžné, že se setkáte na třech zkouškách, zpěváci se vše doma naučí, pak se udělá generálka a večer je koncert. Mně se však lépe pracuje s amatéry a právě s naším pěveckým sborem, který není pokažený vnějšími vjemy. Nacvičování sice trvá mnohem déle, ale je také mnohem intenzivnější. Máme časový prostor, kdy si můžeme hrát s dynamikou. Například vánoční Rybova mše se často nacvičuje tak, že se zpěváci sejdou těsně před koncertem na jednu generálku a večer se zpívá před lidmi. Tím se hudba ošidí o mnoho jemných nuancí a barev, se kterými si lze pohrát, když skladbu nacvičujeme delší čas. To je luxus, který nabízí amatérský pěvecký sbor – hrát si, zkoušet si nové věci a jít za hranice, za které jiní nechodí.