Ještě lepší mistr
Rafael Nadal protančil do finále v Melbourne: Bylo to dobré, ne?
Jako by si mazal zaskočil na kurz malby u van Gogha, jako by fyzikou nepolíbený seděl na přednášce Alberta Einsteina. Stefanos Tsitsipas hovořil tiše, sklesle. „Ani jsem pořádně nedostal šanci,“hlesl.
Učedník pokorně přijal lekci od toho nejpovolanějšího. Od mistra.
„Hrál jsem dobře. Ale to zatím hraju celý turnaj, ne?“pravil se svojí typickou dikcí Rafael Nadal.
I takhle může vypadat grandslamové semifinále. Tsitsipas, který předtím parádně vyřídil Rogera Federera a hrál v životní formě, se chvílemi jen rozhlížel okolo. Nechápal. Nestíhal. Prohrál 2:6, 4:6, 0:6.
A titán Rafa kráčí dál. V nedělním finále ho čeká buď favorit Novak Djokovič, či outsider Lucas Pouille. Ale o soupeře nyní hrající legendě zase tolik jít nemusí, podstatné je Nadalovo rozpoložení. Majitel 17 grandslamových trofejí se zdá – věřte, nevěřte – lepší než kdy dřív.
„Tohle dělám celou svoji kariéru: adaptuju se,“pronesl v Melbourne.
Nadal 2.0 má třeba kvalitnější podání. Tsitsipas trpěl pocitem sparingpartnera: „Rozhodně nemá největší ránu, v tom je spíš průměrný. Ale já se přesto nedostal ani na dostřel k tomu, abych ho prolomil. A ta jeho agresivita! Navíc je unikátní v tom, že hraje úplně jinak než všichni ostatní; má talent na to, že učiní vaši hru horší než obvykle.“
Podobně to od Nadala v Austrálii schytal třeba Tomáš Berdych. Nadalova pozice mezi absolutně výjimečnými sportovci 21. století je pevná jako železobeton. Ve 32 letech přitom jde hodně věcí proti němu: než naskočil do úvodního grandslamu sezony, hrál předtím naposledy na US Open! Soužila ho zranění. Odhlásil se z akce v Brisbane. Pokorně vyprávěl, že omezí svůj turnajový program tak, aby hrál méně, ale vždy na maximum.
Jak řekl, tak udělal.
„Je normální, že o mně pochybujete. Já o sobě pochybuju také. Stoprocentně vám rozumím,“uvedl tenisový slušňák na až omluvný dotaz, zda ho experti kvůli delší pauze nepodcenili. „Před takovými deseti lety by to pro mě bylo mnohem těžší. Nyní si víc věřím – s přibývajícím věkem mi pauzy od zápasů škodí méně. Ale nikdy
není snadné vrátit se po pěti měsících. Tohle jsem opravdu nečekal,“řekl – ve stylu Karla Gotta jdoucího si pro dalšího Zlatého slavíka.
Nadal, Federer, Djokovič... Tak těžké je vybrat si z výjimečné generace krále králů; často už je to jen otázka sympatií, neboť všichni dosáhli na úspěchy vymykající se kategoriím. A pořád se ženou dál.
„Nikdy nebudu mít servis jako Roger,“říká Nadal. „Často má body skoro zadarmo – podá tak dobře, že si dojde pro snadný forhend. Ale i já už servíruju lépe, mám tak šanci na víc rychlých winnerů. Byl jsem hodně odhodlaný udělat tuhle změnu a podařilo se mi k ní dojít.“
I tohle dělá ze skvělého tenisty člena Ligy výjimečných.
Federer se po delší zdravotní pauze vrátil podle mnohých v nejlepší formě v životě. Djokovič po období fyzického i mentálního útlumu zase předvádí svoji strojovou dokonalost. A Nadal si pro změnu vyhodnotil, že navzdory všem poctám a všem trofejím potřebuje přidat na podání, a tak přidal.
Melbourne je pro něj ze čtyř posvátných areálů dál nejsložitějším bojištěm. Vyhrál tu jedinkrát v roce 2009, nedělní finále bude jeho pátým titulovým duelem v aréně zasvěcené Rodu Laverovi. K trofeji postupně musel blahopřát Djokovičovi, Wawrinkovi i Federerovi.
„Ale momentálně si nemám nač stěžovat. Hodně věcí dělám tak, jak bych chtěl,“řekl. „Když to udržím, může mě čekat mimořádný den.“
Sebevědomá slova. A oprávněně.