Bio kelímky: kam s nimi?
Poté, co loni Evropská unie avizovala zákaz jednorázových plastových výrobků, nastal obrovský rozmach takzvaných bio rozložitelných kelímků, příborů, talířů. Problém ale je, že stejně většinou končí na skládce či ve spalovně.
Plastové nádobí patří od loňského roku na seznam výrobků, kterým se každý snaží vyhnout. Výsledek je, že rychle narůstá poptávka po „ekologičtějších“alternativách. A těmi jsou zejména kelímky, talíře, příbory z bio rozložitelných plastů, vyráběné z kukuřice, cukrové třtiny či třeba řepy. Druhou skupinou, s kterou je ta první často zaměňována, jsou rozložitelné plasty, tedy takové, do nichž je přidávána přísada, která urychluje rozklad.
„Poptávka výrazně stoupá zhruba od počátku dubna loňského roku, kdy se téma jednorázových obalů začalo masivněji řešit a veřejnosti nemohly uniknout informace o spoustě plastových odpadů ve světových mořích,“potvrzuje Petr Kuta ze společnosti Cogent obchodující s gastro obaly. Největší zájem je podle něj hlavně o kelímky na kávu, talíře, tácky, příbory, které jsou cenově nejblíže standardním plastovým.
Ministerstvo životního prostředí i Institut cirkulární ekonomiky ale společně varují, že bio rozložitelné produkty nejsou v tomto případě záchrana, ale spíše další problém.
„Bohužel tlak na plasty vede k tomu, že spousta firem je chce nahrazovat, ale chce pořád ten průhledný kelímek. Ideální materiál, který by se v přírodě rozkládal jako papír, ale současně by měl ostatní vlastnosti jako plast, však dosud neexistuje,“potvrzuje Ladislav Trylč, který má na ministerstvu životního prostředí na starosti odpady.
V Česku podle něj existuje jedna kompostovací norma, kterou navíc ne všechny bio plasty splňují, a podle ní je třeba, aby se tyto výrobky kompostovaly v ideálním prostředí. Tím je průmyslová kompostárna, kde je určitý poměr dusíku, uhlíku, živin a teploty po určitou dobu. Lucie Mullerová k tomu za Eko-kom, který zajišťuje sběr odpadů, dodává, že absolutní většina kompostáren v Česku je přitom postavena na kompostování na volných plochách.
„A navíc, aby se kelímek v této hromadě rozpadl, musí se nadrtit,“doplňuje Trylč. Na domácím kompostu proto nemají podle něj bio degradabilní kelímky a další výrobky šanci se rozpadnout, a pokud ano, tak za několik let. Záleží samozřejmě na tloušťce a čím silnější, tím horší, respektive mají delší čas rozpadu.
„Tady nastává kámen úrazu, protože mnoho bio plastů se rozkládá špatně anebo vůbec. Jedná se často o materiály, které po procesu kompostování stále zůstávají nerozložené a pak jej provozovatelé zařízení na kompostování vyhazují jako jiné příměsi a nečistoty,“uvádí šéfka Institutu cirkulární ekonomiky Soňa Jonášová. Sama nezná žádné zařízení, které by ve velkém zpracovávalo v českých podmínkách PLA (kyselina polymléčná vyráběná nejčastěji ze škrobu), což jsou nejčastěji používané bio plasty.
Neřešitelný problém
Sami prodejci říkají, že problém s rozložitelností nevidí. „Rozložitelné jsou skutečně úplně všechny, doba rozkladu však záleží na způsobu a podmínkách pro rozklad,“říká například Jiří Dluhoš, majitel firmy Eko-plasty, s tím, že v průmyslové kompostárně je to podle certifikátů do dvanácti týdnů, ve volné přírodě ale měsíce až roky. Sám ale říká, že si je vědom toho, že v Česku kompostárny nechtějí tento druh odpadu zpracovávat.
Problém tak zní, kam s ním. Když si někdo koupí ovocnou šťávu v bio rozložitelném kelímku, ať už na trhu, či v kiosku s fresh džusy, měl by ho správně vyhodit do popelnice na bio odpad. Když pomineme první fakt, že na ulicích není bio popelnic mnoho, ani poté není vyhráno.
I když se tyto bio plasty do kompostárny či bioplynové stanice dostanou, většinou jsou stejně vyřazeny a jdou stejnou cestou jako směsný odpad, tedy na skládku a do spalovny. Potíž je totiž v tom, že na první pohled není v odpadu z hnědých popelnic zřejmé, jestli jde o kelímek či sáček bio rozložitelný, nebo plastový. „Rozlišitelnost je největší problém,“potvrzuje Tomáš Matějka, vedoucí kompostárny společnosti Jena, která provozuje čtyři takové zařízení v okolí Prahy. „Máme zkušenosti s odpadem z bio popelnic, kde se vyskytuje velké množství druhů biologicky rozložitelných sáčků, i s různým stupněm rozložitelnosti, a dotřiďovat tento odpad od nerozložitelných sáčků je téměř neřešitelný problém,“dodává. Podle něj by se muselo kompostovatelné nádobí na trhu nějak výrazně lišit od toho plastového, aby je bylo možné v odpadu rozlišit. Kvůli problematické zaměnitelnosti je proto kompostárny nechtějí zpracovávat.
Je jich čím dál víc
Bio rozložitelné plasty se přitom objevují ve stále narůstajícím počtu řetězců s občerstvením či na nejrůznějších veřejných akcích, trzích a festivalech. Například síť fresh barů Fruitisimo přešla zčásti na bio rozložitelné kelímky z PLA vyráběné z kukuřičného a bramborového škrobu nebo z cukrové třtiny. Brčka a víčka, která si ale zákazník nemusí brát, jsou ještě plastová. „Věříme, že možnosti zpracování a edukace v tomto odvětví bude vzrůstat,“říká Veronika Janáčková, marketingová manažerka Fruitisima na to, že neexistuje koncový zpracovatel bio, plastů a tedy stejně končí ve směsném odpadu.
Podobně v posledních letech přešel na „eko-příbory“z třtiny, kukuřičného odpadu či celulózy i Pavel Maurer, pořádající letos už 13. ročník Prague Food Festivalu. Jak říká, za tu dobu vyzkoušel vše: kelímek i sklo na pivo, kovové, plastové a v poslední letech eko-příbory, nyní se snaží nahradit i plastové kelímky na kávu. Svoz odpadu pro něj zajišťuje firma Komwag.
„Odpad z Prague Food Festivalu likvidujeme v bioplynových stanicích,“uvedla za společnost Komwag Marta Blumtrittová. Zda je to i včetně bio rozložitelných příborů, už neupřesnila.
Tomáš Matějka z kompostárny Jena ale uvádí, že biologicky rozložitelné nádobí z nejrůznějších akcí ve většině případů nepřijímají. „Provozovatel takové akce většinou není schopen zajistit dodání nádobí bez nežádoucích příměsí, jako jsou například klasické plasty, nebo nádobí obsahuje zbytky potravin, které kompostárny ze zákona přijímat nesmí,“vysvětluje.
Problém podle odborníků dělají bio plasty i z druhé strany, tedy když je člověk nevědomky, protože nejsou rozeznatelné, vyhodí do žluté popelnice. „Biodegradabilní plasty vytříděné mezi konvenčními plasty představují ve větším množství celkem zásadní problém. Na dotřiďovacích linkách jsou těžko rozpoznatelné a při recyklaci mohou způsobit velké problémy a významně snížit kvalitu druhotné suroviny,“upozorňuje za Eko-kom, který zajišťuje třídění odpadu, Lucie Mullerová.
Úřady varují, že bio rozložitelné produkty nejsou záchrana, ale spíše další problém.
Co je horší?
Lenka Mynářová z Incienu pak připomíná ještě jednu rovinu. „Bio rozložitelné nádobí je velmi často vyrobeno z potravin. To opravdu chceme? Není potravina určena k jídlu? Kolik jsme spotřebovali vody, hnojiv, energie, půdy k tomu, abychom vypěstovali potravinu? Kolik jsme toho spotřebovali, abychom vyrobili biorozložitelné nádobí? A vyrobíme jeden tácek, kelímek či příbor a po prvním použití ztratí hodnotu,“ptá se.
A připomíná další důležitou věc. Takzvané testy LCA hodnotící dopad v rámci celého životního cyklu výrobku ukazují, že je negativní. „Dopad bio rozložitelného nádobí například z PLA na životní prostředí je mnohem horší než třeba u polyetylenu, který umíme zrecyklovat a znovu použít,“uzavírá.