Velké kurilské dilema

Rusko usiluje o klid na východních hranicích, protože rozehrálo ve světě velkou hru. I proto by se mu hodilo, kdyby konečně uzavřelo s Japonskem mír, na který se marně čeká od konce 2. světové války.

Tento týden se ve světě staly nejméně tři zajímavě věci, jež bezprostředně odkazují k zahraniční politice Ruské federace a jejím dosti efektivním snahám o nárůst vlastní geopolitické autority. Jednak se Vladimir Putin potkal s japonským premiérem Šinzó Abem, vzápětí se bavil s tureckým protějškem Recepem Erdoganem a zatřetí se Moskva zastala venezuelského prezidenta Nicoláse Madura.

Ohledně vrcholné schůzky s předsedou vlády země vycházejícího slunce bychom si měli nejprve uvědomit pár zásadních faktů. Rusko-japonské vztahy jsou považovány za velice dobré. Tento stav dále posilují vzájemné sympatie mezi pány Putinem a Abem.

Role Kremlu je na Dálném východě pojímaná obvykle velmi odlišně od mainstreamové prezentace Ruska na Západě. Tedy ne nebezpečný konkurent, pokud ne rovnou nepřítel – kvůli nezákonné anexi Krymu či obratnému vojenskému angažmá v Sýrii, ale spíš prvek opačný, stabilizující.

Moskva, která má nemálo vnitřních i vnějších potíží, usiluje o co největší garanci klidu v prostředí východních hranic. Angažuje se tudíž významně v oblasti de iure válčícího Korejského poloostrova, s jehož severní částí přímo sousedí. O to více by se jí hodilo konečně uzavřít s nedalekým ostrovním císařstvím mír, marně očekávaný od 2. světové války.

Možnosti tento problém odstranit bránila po desetiletí (podobně jako v případě rozdělené Koreje) studená válka. Tlak USA v padesátých letech zhatil sovětsko-japonský diplomatický projekt, jenž řešil problematiku Kuril.

Ani tentokrát se oba státníci ničeho zásadního nedobrali, ostatně se to ani nedalo seriózně předpokládat. Slíbili si jen brzká rokování ministrů zahraničí. Patrná je však oboustranná ochota ke kompromisům, ač je zjevné, že to v dohledné době nemusí stačit. Ošemetná problematika sporných strategických ostrovů si žádá „hodinářskou práci“, mj. konfrontaci se zájmy nacionalistických křiklounů obou zemí. Obecně se dá říci, že čas pracuje spíše pro Rusko, neboť zájem o záležitost sporných oblastí v Japonsku pozvolna ochabuje a logicky pořád důležitější je pro populačně slábnoucí proamerickou monarchii potřeba reagovat na zásadně nové, „čínské poměry“v nemalé části Tichomoří.

V předchozím odstavci byl naznačen mocenský ústup USA z východní i jihovýchodní Asie a něco obdobného vyplývá též z Putinovy schůzky s maloasijským předákem Erdoganem. Obě autoritativně vedené republiky se během vleklé syrské války staly rozhodujícími tvůrci vektoru místního mocenského vývoje. V zásadě se obě původně prozápadní země (nezapomínejme na někdejší ochotu Moskvy budovat „společný evropský dům“) postupně rozhodly od Západu co nejvíce odpoutat. Hledat cestu k jeho maximálnímu oslabování. Rozmach jejich role je mimo jiné přivedl k pragmatickému spojenectví na Blízkém východě, kde se zástupné boje změnily v jeden z prostředků, jak mohou (spolu s dalšími aktéry) prosazovat posun k multipolárnímu uspořádání mezinárodních vztahů.

Zjevnou obětí na oltář změn ve složitém předivu bezohledných her či zájmů v regionu se stali místní Kurdové, asi jediní upřímní spojenci USA v oblasti. Trumpovo velkohubé vyhrožování ekonomickým zničením Ankary na tom sotva co změní; víceméně je to pouhé propagandistické prohlášení.

Stejně jako nemohou mít významnější dopad svým způsobem velmi pozoruhodné pumové atentáty s americkými oběťmi. Stahování USA ze Syrské arabské republiky nezabrání. Zrod tohoto vakua se zdá být výhradně otázkou času, a tak není od věci zmínit proces jeho rychlého zaplňování. Brzký summit představitelů tří nezápadních republik – Ruska, Íránu a Turecka. O něm se mluví v souvislosti s novým postkonfliktním uspořádáním, v němž bude Damašek spíše pasivním účastníkem. Nástrojem nejsilnějšího z dotyčných aktérů, jenž si s oblibou nasazuje vychytralou masku mírového mediátora.

Co se týká Madurovy Venezuely, ani u ní není těžké rozpoznat, že z nemalé části jde o mocenskou přetahovanou v zastoupení. Je pro nás víceméně nepodstatné, jestli je nový mandát hlavy zchudlého, přitom ropou oplývajícího státu legální, nebo nikoliv. Podstatnějším se zdá jiný aspekt vývoje ekonomicky špatně řízené a hospodářsky sankcionované země.

Washington se do událostí v Caracasu vměšoval nespočetněkrát, koneckonců Jižní Amerika byla dlouho nazývána „zadním dvorkem USA“. Jenže, kde jsou ty doby! Každopádně jimi stimulované pokusy o svržení radikálních venezuelských socialistů se vyskytovaly už za Madurova předchůdce Huga Cháveze. Opět je ve hře apel na místní ozbrojené síly nebo další prostředky nátlaku. Politická změna by kromě Venezuely samé ovlivnila též další antiamerické státy, jako třeba Bolívii a Kubu, takže není divu, že obě neochvějně stojí za vedením Bolívarovské republiky.

Zajímavější, byť předvídatelné, je obdobné angažmá Mexika, vůči němuž si prezident USA přeje postavit „velkou americkou zeď“. Na stranu jihoamerických marxistů se ale postavily i těžké váhy: Turecko, Írán, Rusko (a Sýrie) nebo třeba Čína. Aktéři, jimž je jasné, že opravdové velmoci sousedí s každým. A všude mohou nacházet bojiště.

Rusko-japonské vztahy jsou velmi dobré. Tento stav podporují sympatie mezi Putinem a Abem.