Vojenští historici nám cosi dluží
Vposledních měsících poutala naši pozornost smrt českých vojáků v Afghánistánu. Vojenský historický ústav snad i v této souvislosti poskytl znepokojivé informace o minulosti, podle nichž v bývalé Československé lidové armádě od počátku 60. let minulého století umíralo kolem dvou set vojáků ročně, zhruba promile početního stavu. Mezi lety 1964 a 1989 nepřežilo službu v armádě 3 843 lidí. V Pohraniční stráži zahynulo v tu dobu 654 pohraničníků.
Vojáci neumírali v boji, ale při výcviku, zvláště při střelbách, neodborné manipulaci se zbraněmi či při dopravních nehodách. Umírali vojáci základní služby i vojáci z povolání. Více mrtvých a zraněných bylo mezi těmi ze základní služby, kterých byl větší počet a neměli takové vojenské zkušenosti jako jejich nadřízení. Mnoho set příslušníků armády spáchalo během vojenské služby i sebevraždu.
Hrozivá čísla mají vypovídat o atmosféře v tehdejší lidové armádě. Výcvik si měl vyžádat více obětí, než tomu bylo za války. O šikanování v té době není sporu, existuje o tom rozsáhlá vědeckovýzkumná literatura. Ale vojáci z povolání, kteří tehdy sloužili a za životy záklaďáků odpovídali, včetně těch, kteří byli po 21. srpnu 1968 za odpor proti okupaci z armády propuštěni a následně rehabilitováni, se ptají, jak tyto údaje interpretovat a hodnotit.
K tomu by bylo třeba mít srovnatelné údaje o úmrtnosti a sebevražednosti ročníků před vojenskou základní službou a několik let po ní. Stejně tak disponovat údaji z jiných armád. Nedávno velení americké armády přiznalo, že má větší ztráty při výcviku než při nasazení v zahraničních misích. Jako by to potvrzovalo ono suvorovské: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Více než v Afghánistánu
Z dostupných světových agentur se lze dočíst, že v americké populaci připadlo v roce 2001 na 100 tisíc obyvatel v průměru 10,7 sebevraždy. Ve věkové skupině 18–34 let, která nejvíc odpovídá věkovému rozložení profesionálních vojáků, byla četnost sebevražd v populaci 21,5 na 100 tisíc obyvatel. Mezi muži v civilu ve věku 17 až 60 let připadalo v roce 2010 na 100 tisíc lidí 25 sebevražd. V armádě to bylo 17,5 sebevraždy na 100 tisíc vojáků. Loni spáchalo sebevraždu víc amerických vojáků, než jich padlo v Afghánistánu. Podle statistik amerického ministerstva obrany si vzalo život 349 vojáků, z Afghánistánu se jich nevrátilo 295.
Vysoká míra sebevražd souvisí s náročnými požadavky, které na vojáky kladou mnohaleté války v Iráku a Afghánistánu, stejně jako obavy ze snižování počtů. Loňských 349 případů sebevražd je o 48 více než v roce 2011. Jde o nejhorší bilanci od roku 2001. Počet sebevražd začal růst od roku 2006, přestože irácká válka skončila.
Mezi vojáky, kteří si často sahají na život, jsou podle vojenského experta Davida Rudda veteráni z Iráku a Afghánistánu, kteří trpí depresemi, posttraumatickým stresem nebo jsou drogově závislí. Paradoxně však nejčastěji sebevraždu páchají vojáci, kteří nebyli ve válce, ale mají osobní a finanční problémy nebo potíže se zákonem. A očekává se další nárůst. I proto, že vojáci ve stresu či s duševními problémy jen minimálně vyhledávají pomoc, protože se obávají stigmatizace.
Tým armádních specialistů na duševní zdraví zkoumal od srpna do října 2003 celkem 750 amerických vojáků působících v Iráku a Kuvajtu. 77 procent z nich popsalo stres, který prožívají, jako mírný či minimální, 7 procent jako silný. Přitom 80 procent z nich se během mise účastnilo bojů.
Máme-li z těchto údajů vyvodit nějaký závěr, je zřejmé, že vojáci byli dosud odolnější než jejich vrstevníci už jen proto, že jsou vybíráni právě s ohledem na fyzické a psychické vlastnosti. A pokud jde o pesimistickou perspektivu, je zřejmé, že v západní civilizaci jsou nastupující generace vzhledem k životnímu způsobu stále méně odolné. Je to patrné i u nás.
Česká armáda je profesionální od roku 2005. Ve srovnání s někdejší Československou lidovou armádou je zhruba desetkrát méně početná (23 184 vojáků aktivní služby). Od roku 2004 zemřelo v souvislosti s výkonem služby 36 vojáků z povolání, z toho 15 v zahraničních misích.
Z textu publikovaných informací není zatím zřejmé, zda Vojenský historický ústav takové komparační studie jako Američané má. A pokud ne, bylo by jistě vhodné je v zájmu vyšší přesvědčivosti zpracovat.