Kam zmizela politická satira? Z divadla utekla na internet
Ač u nás má divadelní satira tradici už od dob V+W, po revoluci se jí nikdo dlouhodobě nezabývá. Proč? A může to změnit nové Divadlo RePublika?
Divadelní veřejnost zaujala začátkem prosince zpráva o otevření prvního českého divadla, které se bude věnovat čistě satiře. A to i přesto, že nová pražská scéna nazvaná RePublika se zatím může pochlubit jen dost nedokonalou vizáží a na koleni dělanými plakáty. „Divadlo RePublika vznikalo pod pracovním názvem divadlo satiry, k tomuto cíli chceme vše směřovat,“potvrzuje zaměření nové scény jeden ze zakladatelů a zároveň ředitel uskupení SemTamFór Jan Julínek. Ten zároveň upozorňuje, že projekt zatím vzniká pouze z nadšení tvůrců a k jisté profesionalizaci se musí dopracovat. A to včetně již chystaného vizuálu.
Stačí divadlo?
Zda se nová scéna, která se zatím může pochlubit třemi položkami v repertoáru, jež obstarávají tři různé soubory, uchytí, to se ukáže poměrně brzy. Překvapí však samotný fakt, že RePublika je po téměř třiceti letech od revoluce první scénou s takovým zaměřením. „Zaráží, že v divadelní kultuře, která se tak často odvolává k odkazu Osvobozeného divadla a dvojici V+W, se nikdy nenašel jejich plnohodnotný nástupce,“potvrzuje teatrolog Jakub Škorpil a přemýšlí, že v tom jistě svou roli hraje čtyřicet let nesvobody a cenzury. „Ale jen o deset let méně nás dělí od roku 1989. Což už snad je dost času,“dodává. „Neřekl bych, že na někoho přímo navazujeme, ale určitě jsme všichni ovlivněni Osvobozeným divadlem, Cimrmany i Českou sodou. Ale snažíme se najít si svoji cestu a reflektovat aktuální dění svým svébytným způsobem,“uvádí RePubliku Julínek.
Má však scéna zaměřená čistě na satiru vůbec šanci se u nás dlouhodobě prosadit? „Ona pověstná společenská objednávka zde je. A bohužel se nezdá, že by měla důvod časem slábnout. Naskýtá se ale otázka, zda divadlo má stále ještě takové postavení a dosah, aby dokázalo tuto poptávku uspokojit, a zda přirozenějším odbytištěm není pro novodobé satiriky televize, internet a sociální sítě,“uvažuje Škorpil. To si asi uvědomují i tvůrci RePubliky - program nového divadla má totiž podpořit i současně vzniklé internetové Rádio RePublika, kde herci každý týden přinášejí satirické zpravodajství.
Byla to totiž právě televize, konkrétně už zmíněný pořad Česká soda, jak podotýká Škorpil, která první roky po revoluci společenskou potřebu satiry u nás uspokojila. Divadla se probrala až po přelomu tisíciletí. „Je nutné vzpomenout trilogii Má vlast, kterou v roce 2005 na podnět časopisu Svět a divadlo napsala Iva Klestilová a kterou později uvedlo v loutkové podobě Divadlo v Dlouhé a následně už jako plnohodnotnou trilogii Městská divadla pražská v režii Tomáše Svobody,“upozorňuje teatrolog na triptych reagující na aféru Stanislava Grosse, nástup Jiřího Paroubka a útěk Radovana Krejčíře. A právě zmíněný režisér Tomáš Svoboda pak stál za nedávnými satirickými kusy Blonďatá bestie či Miloš Ubu, reagujícími na aktuální politickou situaci let 2011 či 2013.
Kázání k přesvědčeným
Právě aktuálnost však zmíněným hrám, ke kterým můžeme přidat ještě dva populární zlínské „Ovčáčky“, časem zlomila vaz. Politická satira bývá krátkodechá, což ostatně nejlépe dokazují některé dnes už těžko pochopitelné skeče z archivu uvedené České sody. Julínek to ale bere i jako výhodu. „Že se politická satira u nás už moc nedělá, je pravda. Možná je to tím, že se vše mění tak rychle, že je často obtížné na dění okamžitě reagovat. Ale myslíme si, že právě divadlo by mělo tuto reflexi přinášet, protože je jedním z nejrychlejších médií. Když se dopoledne něco stane, večer to zapojíme do představení,“poukazuje šéf nové scény. „Pokud chceme, aby satira byla aktuální, aby dokázala reagovat pohotově, nelze na ni mít nároky jako na klasické drama. Samozřejmě je dobré, když satirik má jistou úroveň, když není podbízivý a dryjáčnický. Ale nelze očekávat, že všechny vtipy budou nadčasové,“souhlasí s ním Škorpil.
Zároveň však upozorňuje na zásadní neduh, kterým může satirické divadlo trpět. „Za hlavní problém podobných produkcí považuji fenomén, kterému se říká ‚kázání k přesvědčeným‘,“vysvětluje divadelní kritik a publicista. Diváci se totiž na taková představení často chodí jen ujistit o svém předem hotovém názoru. „Což je, abych použil populární výraz, klasický případ sociální bubliny. Opravdová satira by však měla být podvratná, neměla by rozlišovat, být partajnická,“upozorňuje. „Ale když jsou jedinými terči Zeman s Ovčáčkem nebo Babiš… Mediální teoretik Jan Jirák to v jednom rozhovoru označil za ‚střelbu na předem rozestavěné a jasně rozeznatelné terče, kterým se lze snadno vysmát‘,“dodává ještě. Z poslední doby lze k takovým inscenacím přiřadit třeba Drábkovy Kanibalky v Divadle Rokoko, které si neberou servítky před Václavem Klausem a Tomiem Okamurou.
Už mottem „Nejen pro pražskou kavárnu“však RePublika slibuje, že nechce hrát pro předem vytyčené publikum. „Každý z členů určitě svůj politický názor má, ale jako divadlo hodláme tepat do všeho, co je tepání hodno. Samozřejmě jsme osočováni, že cílíme jen na jednu stranu, ale to je zdání způsobené tím, že jedna strana má více veřejného prostoru a poskytuje tak více materiálu. Hledáme však na všech stranách a materiálu je naštěstí přehršle,“ujišťuje Julínek a dodává, že v představení Homeless nabízí i satiru společenskou.