Náš největší objev v Egyptě je samotný Abúsír
Normalizační děkan nechápal, proč by egyptologové měli vyhazovat peníze do písku. Ze dne na den jsme skončili, říká Miroslav Verner. Naštěstí jen dočasně.
Abúsír je lokalita, kterou přímo vstupujeme do těch nejstarších dějin Egypta,“říká o hlavní české koncesi v zemi na Nilu egyptolog Miroslav Verner, bývalý ředitel Českého egyptologického ústavu.
Královská nekropole z 3. tisíciletí před Kristem, kterou čeští vědci zkoumají už přes čtyřicet let a odkrývají v písku významné památky, leží na okraji nilského údolí asi 25 kilometrů jižně od Káhiry. Kdysi sousedila s hlavním městem Egypta Memphisem. Abúsírská nekropole už vydala mnoho významných památek a čeští egyptologové vědí s jistotou, že nové objevy tam čekají ještě na generace dalších vědců.
Česká egyptologie se zrodila před sto lety, když v roce 1919 začal o starověkém Egyptě přednášet František Lexa na Univerzitě Karlově. Je to století mimořádných úspěchů, ale i třeba etapy, kdy na začátku 70. let komunisté tuto vědu málem zničili. Čeští vědci měli rozdělanou práci v Ptahšepsesově mastabě, ale museli z Egypta odjet. A Egypťané čekali, co bude dál. „Zatímco se ale čekalo, nečekali lupiči. Vyloupili náš terénní sklad, v němž byly předměty z vykopávek,“vzpomíná Miroslav Verner.
Co považujete za největší český objev v Egyptě?
Naším nejvýznamnějším objevem je Abúsír jako takový, dlouho opomíjená archeologická lokalita. Většina egyptologů si myslela, že po výzkumech, které zde vedl na počátku 20. století německý archeologický tým pod vedením Ludwiga Borchardta a prozkoumal zádušní a údolní chrámy tří pyramidových komplexů, už nemá egyptologii co říct. Když tam v 60. letech minulého století přišel profesor Zbyněk Žába, na doporučení našeho slavného egyptologa v Oxfordu Jaroslava Černého a zakladatele české egyptologie Františka Lexy, pustil se do dokončení výzkumu, který zde koncem 19. století provedl francouzský archeolog Jacques de Morgan v Ptahšepsesově mastabě, hrobce vezíra z doby 5. dynastie.
Tím začal český výzkum na lokalitě, která se dnes zdá archeologicky nevyčerpatelná, a dají se očekávat další velké objevy.
Ano, je tam práce pro generace archeologů. Naše abúsírská koncese, kdysi tak podceňovaná, se ukázala být skvělou archeologickou koncesí, která vydává nové a nové nesmírně zajímavé památky a především velmi důležité prameny k poznání starého Egypta.
Čeští egyptologové ale svůj výzkum v terénu nezačínali v Abúsíru. Už v letech 1961 až 1965, tedy krátce po zahájení stavby velké Asuánské přehrady, se naši vědci podíleli nejprve na záchraně památek v Núbii na jihu Egypta.
Rozhodnutí porevoluční vlády Egypta zajistit zemi předpoklady pro industrializaci vedlo logicky ke snaze vybudovat nové velké zdroje energie, tedy postavit novou velkou přehradu v Asuánu. To ale znamenalo kulturní katastrofu, protože pod hladinou obrovského asuánského jezera dlouhého asi 500 kilometrů, širokého místy až 50 kilometrů a sahajícího až hluboko do Súdánu, měly zmizet stovky archeologických lokalit, desítky úžasných stavebních památek, chrámů a podobně.
Dnes z té oblasti známe hlavně dva slavné chrámy v Abú Simbelu, které nechal postavit faraon Ramesse II. a které byly kvůli přehradě rozřezány a stěhovaly se výš nad hladinu Násirova jezera… Na čem tehdy pracoval český tým?
Egyptská vláda požádala o pomoc UNESCO a na jeho výzvu se přihlásily desítky zemí, v nichž existovala egyptologie, aby pomohly zachránit, co se dá. To byla hvězdná hodina pro českou egyptologii. Profesor Žába situace využil a přesvědčil naše tehdejší politické orgány – a to mluvíme o druhé polovině 50. let, tedy o dobách velmi temných a společenským i humanitním vědám velmi nepřejícím, aby daly souhlas se vznikem egyptologického ústavu (na Univerzitě Karlově byl založen v roce 1958 – pozn. red.).
Ten se stal organizačním zázemím pro výpravy do Núbie, kterými se Československo podílelo na záchraně núbijského kulturního a historického dědictví. Na dvou velkých koncesích jsme vyhledávali historické nápisy od doby faraonské až do doby řecké a římské a zkoumali archeologické památky – pohřebiště, sídliště a podobně. Výsledky práce Egypťané natolik oceňovali, že nám sami nabídli, aby tým v Egyptě pokračoval. Z núbijských výprav jsme plynule přešli do Abúsíru na práci v Ptahšepsesově mastabě.
Jenomže přišla normalizace a česká egyptologie neměla daleko k tomu, aby zanikla.
Vzápětí po smrti profesora Žáby koncem léta 1971 jsme byli zrušeni. Myslím, že to byl vůbec první z dekretů normalizačního děkana, který přišel na filozofickou fakultu, tehdy považovanou za centrum kontrarevoluce. Nechal se slyšet, že nechápe, proč by měli egyptologové vyhazovat peníze do písku někde na Sahaře. A že jsme potenciální emigranti, takže žádná egyptologie nebude. V Egyptě jsme museli skončit ze dne na den. Až v polovině 70. let, kdy nastoupil nový děkan, se to zlepšilo.
Jak se vám ho povedlo přesvědčit?
Byl rozumný a především byl ochoten pochopit, že nemůžeme jednostranně vypovědět mezinárodní závazky a dohody. Nejdřív jsme dostali souhlas k dokončení rozdělaného výzkumu. I díky tomu, že se sám letěl do Egypta na naši práci podívat a pochopil její význam pro prezentaci naší země v zahraničí. Proto dal souhlas, aby se pokračovalo. Tehdy to znamenalo s minimálními finančními prostředky a minimálním pracovním týmem. Ten se začátkem 70. let rozpadl, někteří egyptologové byli vyhozeni z fakulty z politických důvodů, jiní zůstali v zahraničí, já to tehdy jako nestraník přežil. Až když dostudovali kolegové Ladislav Bareš a Břetislav Vachala, bylo možné budovat náš tým znovu.
Divím se, že jste po rozhodnutí prvního normalizačního děkana, který zamezil vaší práci v Egyptě, o koncesi nepřišli. To se přece mohlo stát.
Určitě. Naštěstí k tomu nedošlo. Egyptští kolegové byli sami zmateni a nebylo jim zcela zřejmé, co vlastně česká strana zamýšlí. Věděli, že profesor Černý, který byl jakýmsi naším mezinárodním patronem, zemřel, že zemřel i profesor Žába, ale také že je rozdělaná práce v Ptahšepsesově mastabě. Takže čekali, jaká bude oficiální odezva z české strany. Jenže lupiči nečekali. Vyloupili náš terénní sklad, v němž byly předměty z vykopávek, některé zcizili, ty nejcennější se naštěstí podařilo egyptským kolegům z inspektorátu v Sakkáře zachránit. Vůbec to nebyla jednoduchá situace. Ale po té nešťastné pauze na počátku normalizace přišla další etapa české egyptologie, a to práce na nové archeologické koncesi v Abúsíru, kde jsme dodnes.
A odkud snad každý rok přicházejí zprávy o nových významných objevech. Zároveň je ze satelitního snímkování a geofyzikálního průzkumu jisté, že neodkrytých památek leží pod pískem ještě hodně.
Vedle královských hrobů a hrobů členů královské rodiny a vysokých úředníků se nám podařilo objevit další velice významné památky. V první řadě jde o do té doby úplně neznámé pohřebiště vysokých hodnostářů z Pozdní doby, zhruba z poloviny 1. tisíciletí před Kristem s obrovskými šachtovými hrobovými komplexy. Druhou významnou skupinou památek, kterou se nám podařilo objevit, představuje pohřebiště v jižním Abúsíru, tam, kde již sousedíme se severní Sakkárou. Jde o hrobky vysokých úředníků a velmožů z doby celé Staré říše od třetí do šesté dynastie. Desítky obrovských hrobek. A poslední slovo Abúsír ještě neřekl.
Proč nás vlastně zaniklá egyptská civilizace stále tolik fascinuje?
Evropany, přesněji Západoevropany, přitahoval Egypt vždy a důvodů existuje víc. Jednak je to dědictví Bible a vědomí Egypta v dějinách biblických událostí. Jde i o odkaz naší evropské renesance, která byla Egyptem fascinována, a uvědomění si, že tam učenci antického světa jezdili hledat moudrost a poučení, ať už filozofové, matematici či geometři. Byla to pro ně země hluboké a té nejdávnější moudrosti. Dalším významným zdrojem fascinace touto zemí byla Napoleonova výprava do Egypta. Francouzský vojevůdce do ní velmi chytře zahrnul početnou skupinu učenců, kteří dostali za úkol zemi důkladně prozkoumat, zmapovat, zachytit, nakreslit a proměřit všechny její zajímavé památky. Výprava nashromáždila obrovské množství poznatků, které Evropanům otevřely nový a nečekaný pohled na Egypt. Na Egypt obrovských chrámů, pyramid, Velké sfingy, byť v té době trčela z písku jen její hlava. Na Egypt hieroglyfů jako symbolu tajemnosti, v nichž jsou zakódované dávné tajuplné moudrosti. To všechno Evropany do té míry fascinovalo, že vznikla úplná egyptománie, která se v Evropě promítla do všeho možného. Do architektury, uměleckých řemesel, malířství a podobně.
A také do sbírek, když to ještě bylo možné…
Samozřejmě. Sběratelství egyptských památek už ale probíhalo delší dobu. Už ve středověku si evropští velmožové pořizovali artefakty z Egypta včetně mumií, dělal to i náš Rudolf II. Takže fascinace Egyptem má i v naší zemi dávné kořeny a tato tradice žije dál.