O trůnu rozhodla síla
Před 840 lety „selský kníže“Soběslav II. ztratil bitvu i Prahu, zemřel v exilu
LODĚNICE/PRAHA Boj mezi znesvářenými Přemyslovci měl před 840 lety rozhodnout o obsazení legendárního kamenného stolce, na němž bývala na Pražském hradě nastolována česká knížata.
Ozbrojené houfce se stahovaly v tuhé zimě ledna 1179 k Loděnicím na Berounsku. Od západu, od zemské hranice z Německa, táhl kníže Bedřich. Přemyslovec, kronikáři nelichotivě přezdívaný jako „neschopný vozka“, oplýval sebevědomím. „Ještě z Říše rozeslal posly ke znojemskému místodržícímu Konrádu Otovi, ale také do Čech a Němec přátelům, kterým důvěřoval,“uvedl historik Jaroslav Polách. Bedřich tedy sebral dostatečně silné vojsko, nadto čekal na příchod dalších bojovníků. Mezi mocnými českými předáky, kteří se k Bedřichovi s ozbrojenou mocí přidali, náležel například Vítek z Prčice, předek pánů z Růže.
Bitva uřezaných nosů
Po neúspěšném pokusu dobýt Pražský hrad do kotliny pod Brdy táhl Bedřichovi vstříc bratranec Soběslav II., zvaný „selský kníže“. U Loděnického potoka nachystali Soběslavovi věrní 23. ledna 1179 léčku. „Soběslavovo vojsko nejprve zajalo stráže, zajišťující přesun Bedřichova vojska. Poté zaútočili na jeho jádro,“píší historici.
Pro Bedřicha boj skončil pohromou. V krvavé řeži padly desítky jeho bojovníků, včetně mnohých českých urozenců. Zemřel například Sezema, předek mocného rodu pánů s trojím parožím v erbu a otec blahoslaveného Hroznaty z Teplé. Smrt zde nalezl třeba i Ahně z rodu Milhosticů a mnozí Němci. Další urození pánové se ocitli v zajetí, třeba zmíněný Vítek z Prčice. Čeští zajatci, na rozdíl od těch z Říše, měli ještě štěstí. „Německým urozencům vítězové uřezali nosy, takže byli na posměch světu,“konstatoval Polách.
Soběslav vyhrál bitvu, válka však pokračovala. Notně prořídlé vojsko Bedřich stáhl v ledové zimě, která stála životy další muže i koně, do přibližně osmdesát kilometrů vzdálené Prčice. Sem z Moravy zamířil další Přemyslovec, znojemský kníže Konrád Ota. S moravskými posilami se Bedřichova armáda dala na pochod k české metropoli. Od Loděnice se k Praze stáhl také Soběslav II. Svému protivníkovi se postavil na pláni u Vyšehradu.
Rozhodnutí na bojišti
Pouhé čtyři dny po řeži u Loděnice se rivalové utkali v místě dodnes zvaném Na Bojišti, v dnešním Novém Městě pražském. „Ryk bitvy zaléhal až na Vyšehrad,“popsal střet kronikář Jarloch. Boj si vyžádal mimořádné ztráty, k čemuž přispěl neobyčejně třeskutý mráz. „Soběslavova vyčerpaná domobrana nevydržela nápor spojenců a zhroutila se,“popsal srážku historik Josef Žemlička. Přes Prosek Soběslav II. uprchl k hradu Skály na severovýchodě Čech, poté do exilu. O rok později v cizině zemřel.
Na místě krvavého střetu vděčná kněžna Alžběta, Bedřichova choť, nechala vystavět románský kostel sv. Jana Evangelisty. Jeho základy archeologové odkryli v letech 1929 a 1982.
Urozený vězeň z Přimdy
Soběslavovy osudy připomínaly bláznivé kolo štěstěny. Podle seniorátního řádu na uprázdněný knížecí kamenný stolec nastupoval vždy nejstarší člen přemyslovské dynastie. To ale aktuálně neplatilo. „Ve víru politických zvratů však už nikoho nezajímalo, zda je kníže nejstarším zástupcem dynastie. Rozhodovala síla a zvlášť schopnost naklonit si české předáky,“uvedl Josef Žemlička. Do poměrů v Praze zasahovali také němečtí králové a císaři, jimž dění v sousedních Čechách nebývalo lhostejné.
Na počátku 70. let 12. století si Soběslavovci, na rozdíl od Vladislavovců, věřili, že jim patří budoucnost. V roce 1173 se Soběslav ocitl na trůnu, za sebou měl pohnutou minulost. Druhý český král Vladislav I. ho na 16 let internoval na Přimdě. Jenže Soběslavovy domácí i zahraniční problémy vedly k návratu vypuzeného Vladislavovce Bedřicha a boji.
Bedřich projevil velkorysost alespoň k mrtvému soupeři, dovolil jeho pohřeb v rodové hrobce na Vyšehradě. Ten změnu neuznal. II. díky tomu putoval z žaláře na Přimdě na svobodu. Krušná léta bojů naopak čekala na Bedřicha a jeho bratry. To změnila až bitva u Loděnice a v místě dnes nazvaném Na Bojišti. Poslední Soběslavovec, kníže Václav II., epizodicky na trůn nastoupil na sklonku roku 1191. Vladislavovci pak do počátku 13. století „vyřídili“i poslední rodové rivaly – moravské údělníky a děpoltické bratrance.