Budeš černý, nebo bílý, řekl prezident a stalo se
Mezi černou a bílou nevidí žádné další barvy buď tupec, nebo šachista. Miloš Zeman je zdatný šachista. Černou vytrvale odděluje od bílé, aby oba odstíny oslabil a sám nad oběma bloky panoval.
Tupec je, kdo v touze po prezidentově porážce na jeho dvoubarevnou partii přistoupí, aniž si to uvědomí. Domnívá se, že reprezentuje pestrobarevnou duhu, a přitom si i nehty na nohou lakuje proti vlastnímu přesvědčení na bílo, aby zasadil rozhodující úder černé. Na omezeném dvoubarevném poli tím vždy hraje prezidentovi do karet.
Tak je tomu i s chystanou senátní žalobou na hlavu státu. Prezident se podle jejích autorů dopustil vážných ústavních deliktů, když jeho kancléř chodíval na kafe se soudci či když on sám váhal se jmenováním toho či onoho do funkce. V Senátu prý vzniká seznam asi dvaceti přešlapů a ještě se úplně neví, co všechno v něm bude.
Je velká pravda, že dnešní hlava státu ústavě buď příliš nerozumí, nebo si s ní záměrně utírá boty. I v záležitostech, kdy má být především vrchním notářem, sleduje pragmatickou politiku. Skoro nikdy nevystupuje za stát, kope hlavně za své fanoušky. Všechno a všechny dál záměrně rozděluje na bílé a na černé. Přesto i rychloposluchač právních základů na univerzitě třetího věku musí vědět, že v žádném z těch případů ani v jejich souhrnu nemůže jít „hrubé o porušení“ústavy, pro které lze prezidenta žalovat. Slovíčko „hrubé“se používá v mnoha odvětvích práva – třeba při zdůvodňování výpovědi z práce či z nájmu bytu – a vždy vyjadřuje nikoliv běžnou, ale zvlášť vysokou intenzitu protiprávního jednání.
Prezident neporuší ústavu hrubě, když v ní listuje ledabyle ani když ohryzává její desky. Udělá to jen tehdy, když z ní vytrhává celé stránky a pálí je v kamnech. Ohrožuje-li soustavně ústavní zřízení, trvale brání dělbě moci, pošlapává základní lidská či občanská práva. Nic takového Zeman přes své děsivé manýry, průšvihy a trapasy nedělá. Nespáchal tedy ústavní delikt a nikdo průměrně vzdělaný, pokud si neosvojil prezidentovu „buď–anebo“taktiku, se pod zmíněnou žalobu nemůže podepsat.
Senátoři, kteří se strategií hradního oponenta nechali vlákat do tenat úzké šachovnice, nejenže žalobu s chutí hájí, ale ještě vyrážejí do války proti všem, kdo si ji dovolí zpochybnit. Kdo se k hloupému a zbytečnému žalování nepřidá třeba proto, že si ústavu přečetl, je prezidentův nohsled, zaprodanec Ruska, Číny, Huaweie a bůhvíčeho.
Vypadá to, že tento omezený přístup může brzy ovlivnit justici mnohem víc než schůzky hradních ouřadů se soudci. Prezident teď shodou okolností navrhl na post ústavního soudce mimořádně erudovaného profesora, osobnost, která se do černočerveného (nikoliv černobílého) brněnského taláru hodí jako Karlův most na pohlednici Prahy. Bohužel se to stalo v době, kdy se chystá ona ryze politická žaloba. Senát kandidáty na ústavní soudce schvaluje, a tak se v něm hned zdvihla bojovná šachová vlna. Profesor prý není vhodným adeptem, protože žalobu na hlavu státu zřejmě nepodpoří, ježto s prezidentem obvykle málo nesouhlasí.
Převáží-li v horní komoře parlamentu tento omezený pohled, jehož původním vynálezcem je sám prezident, pak nastane velmi zvláštní situace. Senátoři, kteří hlavě státu vytýkají politické ovlivňování justice, připraví z ryze politických pohnutek (souboj s hradním pánem a jeho voliči) Ústavní soud o předního odborníka na ústavní právo.
Miloši Zemanovi to žíly trhat nebude. Patrně se bude radovat z toho, jak své protivníky znovu zatlačil na černobílou šachovnici a donutil je vypnout rozum, odložit vzdělání i bystrý úsudek. Právě na tomto herním plánu je on králem a právě na něm si vybojoval všechna svá volební vítězství.