Špinavá krev. Stát ji kryje, jiný stát ji odhaluje

Rakouský běžec na lyžích Max Hauke seděl v úterý večer v Seefeldu v hotelu a v ruce měl kanyly od krevní transfuze, když sem vtrhlo speciální komando Cobra rakouské policie.

V tutéž chvíli probíhala razie na šestnácti dalších místech. Obviňovalo se a zatýkalo. Rakušané, Kazach, Estonci – a souběžně v Erfurtu i německý kápo nadnárodní soukromé dopingové centrály.

Ano, doping nadále zmítá světem sportu. Prolíná se napříč odvětvími i zeměmi. Není to rozhodně tak, že dopují pouze Rusové. Hlupáků, kteří propadnou sportovní temnotě, zachutná jim a nedokážou se od dopingu oprostit, je stále dlouhý zástup.

Přesto mezi monstrózní ruskou kauzou státem řízeného či tolerovaného dopingu a současným rakouským skandálem snadno nalezneme diametrální rozdíly.

Jen si zkuste představit, jak při vrcholné sportovní akci v Rusku provedou ruská policie, prokuratura a antidopingová agentura společný zátah, který poškodí renomé této akce a zároveň prokáže podvody domácím sportovcům.

Ta představa je bláznivá až nereálná. Ovšem přesně toto rakouští a němečtí vyšetřovatelé udělali. Tvrdě zaútočili také proti rakouským sportovcům při lyžařském mistrovství světa v Rakousku.

Zato v Rusku? Tam se naopak politici i funkcionáři podíleli na státním dopingovém schématu za vydatné pomoci pracovníků tajné služby FSB, nasazených mezi pracovníky Ruské antidopingové agentury. Doping se zde odehrával v duchu někdejší sovětské ideologie prokázat národní převahu výhrami za každou cenu a na jakémkoliv poli. V Soči 2014 se Rusové chtěli chlubit nejen nejdražšími hrami historie, současně bohatě dotovali i chemickou a zastírací „přípravu“.

Když byl jejich systém odhalen, jakákoliv sebereflexe chyběla. Kontroverzní ministr sportu Vitalij Mutko přišel nejprve s tvrzením o konspiraci Západu a později, když už mnohé ruské dopingové případy byly neoddiskutovatelné, v rozhovoru pro Sunday Times svalil vinu na „sportovce, kteří se pokusili obelhat i nás“. Že by na podvodech participoval stát, označil za sprostou pomluvu. A Rusy, kteří o dopingovém podhoubí svědčili, nazval vlastizrádci.

Přitom pád tohoto státního dopingového systému rozhodně nebyl pouze dílem udání Grigorije Rodčenkova, jak se ruské špičky snaží deklamovat, přičemž odkazují na nedůvěryhodnost muže, jenž dříve sám k dopingu napomáhal. Francouzská a rakouská policie disponují důkazy o ruské korupci u tehdejších vládců světové atletiky či biatlonu ve snaze zmanipulovat výsledky testů. Tisíce stran zpráv McLarenovy, Oswaldovy a dalších komisí popisují i postup ruských úřadů, znesnadňujících mezinárodním komisařům testování sportovců.

V Rakousku a Německu zvolily úřady přístup opačný. Zákony těchto zemí, podle nichž je distribuce dopingu kriminálním činem, umožňují při podezření odposlechy i domovní prohlídky. Veškeré tyto pravomoce prokuratury v Innsbrucku a Mnichově využily. Úterní razie byla dlouho dopředu precizně načasována, přestože pro organizátory šampionátu šlo pochopitelně o mimořádně špatný timing.

V tom tkví záblesk naděje, vycházející z nejnovější dopingové aféry.

Pouze takový rázný postup včetně následných trestů odnětí svobody může vystrašit další podvodníky. Sami antidopingoví komisaři nedisponují dostatečnými prostředky k odkrývání krevního dopingu, vždyť i hříšník Hauke byl od prosince šestkrát negativně testován. Ale detailní práce kriminalistů včetně nekompromisních razií některé pachatele odhalit dokáže.

V Rakousku, nikoliv (zatím) v Rusku.