Nestačí oznámit: „Zemřel vám syn“a odejít
Nejhorší je, když jsou na místě děti, říká policistka, která pomáhá obětem nebo pozůstalým po trestných činech a tragických nehodách.
Jako vyšetřovatelka kriminální policie se na místě činu věnuje především pachateli a stopám, které zanechal. Kateřina Černíčková však zná i druhou stránku násilných trestných činů a tragických neštěstí. V roli interventky týmu krizové intervence přichází do kontaktu s oběťmi nebo pozůstalými.
Působí v něm prakticky od jeho vzniku v roce 2010. Do té doby zůstávaly oběti trochu stranou zájmu, veškerá pozornost se upínala především k pachateli. „Kriminalisté jednoduše nemají čas a prostor věnovat se v době bezprostředně po činu pocitům a problémům zasažených lidí. Proto náš tým vznikl,“říká Černíčková.
Když to zjednodušíme, kriminalisté se věnují pachateli a interventi obětem?
Ano, jsme tam speciálně pro ně. Ti lidé potřebují vstřebat první okamžiky a my jsme v tu chvíli na místě proto, abychom jim s tím pomohli. Zároveň jsme policisté, takže jim dokážeme dát některé odpovědi, poradit, jak postupovat dál, na koho se obrátit, kde hledat pomoc. To jsou informace, které by jinak těžko hledali a často by ani neměli sílu je najít.
Zasahujete u nejtěžších násilných činů, ale třeba také v případě dokonaných sebevražd. Ty ale přeci oběť, které by bylo možné pomáhat, nemají?
Ale lidé tam jsou. Děti, rodiče, partneři. Fungujeme na základě závazného pokynu policejního prezidenta, který přesně vymezuje případy, komu je krizová intervence určena. Primárně jsou to oběti násilných trestných činů nebo pozůstalí po těchto obětech. Patří sem také zvlášť zranitelné oběti, tedy děti a osoby vysokého věku, oběti mimořádných událostí a další lidé zvlášť traumatizovaní trestným činem, například svědci. Vyjíždíme ale i k dopravním nehodám, neštěstím, prostě tam, kde je potřeba. Byli jsme třeba i u případu, kdy rodičům uteklo malé dítě, vběhlo pod auto a následkům svých zranění podlehlo. Nebyl to sice úmyslný trestný čin, ale pro tu rodinu to byla obrovská tragédie a potřebovali pomoc.
Je nějaká typická reakce lidí, se kterou se setkáváte nejčastěji?
Každý reaguje jinak a od toho se také odvíjí to, že pro nás je každý případ zcela jiný. Můžete přijet k deseti případům sebevraždy a pokaždé to bude jiné. Někdo pláče, někdo přestane mluvit, jiný situaci popírá, nevěří, že se stala a nechce to slyšet, jiný se ptá na zdánlivě banální věci. Byla jsem u paní, asi osmdesátileté, které jsem oznamovala násilnou smrt dospělého syna, jeho manželky a dvou dětí. Začala uklízet. Zalila květiny, vysála, teprve potom to na ni dolehlo. Byla jsem tam s ní, mluvily jsme a společně čekaly na příjezd příbuzných, kteří byli zdaleka. Neměla poblíž nikoho z rodiny, nemohla jsem ji tam nechat samotnou. Někteří lidé po oznámení tragické události reagují agresivně. Kolega dostal od jedné dámy pěstí. I to se může stát.
V týmu je 12 lidí, jak se střídáte ve službách?
Přes den slouží policejní psycholožky. My pak navazujeme a držíme pohotovost od odpoledne do rána. Každý den, o víkendech i svátcích je na telefonu někdo z nás. Vždy dopředu zjistíme, co se stalo, jak to na místě vypadá, a rozhodneme, jestli potřebujeme posilu. Službu má vždy jeden, ale ostatní jsou kdykoliv ochotní všeho nechat a jet s ním. Stává se, že je na místě víc lidí, které událost zasáhla. To bývají mimořádné události. Napadají mě třeba Vrbětice. Za lidmi, které evakuovali po výbuších, jsme jely s kolegyní dvě.
Byli otřesení?
Někteří z nich ano. Přijely jsme za nimi do Luhačovic krátce poté, co je ubytovali v rekreačním zařízení. Sotva si začali uvědomovat, co se stalo, měli spoustu otázek a obav a z toho pramenil poměrně velký zmatek. Přemýšlely jsme, jak jim dát vědět, že jsme tam, že se na nás mohou obrátit. Nakonec jsme popadly krabici s mýdly, roznášely je po pokojích a přitom se ptaly, co potřebují a jestli můžeme pomoci. V takových neobvyklých případech je třeba improvizovat.
Byli jste i v Uherském Brodě, když tam před čtyřmi lety muž střílel do lidí v restauraci?
Ano, byl tam de facto celý náš tým. Byla to velmi obtížná situace pro všechny. Ještě několik měsíců po události tam probíhaly opakované intervence.
Nejde tedy jen o pomoc přímo na místě?
Děláme i následné intervence, to znamená, že se na nás mohou ti lidé znovu obrátit, pokud potřebují. Můžeme jim poradit, kde hledat odbornou pomoc, v právních věcech, ochraně dětí, dědictví.
Vyrážíte s batohem, do kterého se prý vejde všechno, co můžete potřebovat. Co v něm je?
To postupně vyplynulo z toho, co nám na místech zásahů chybělo. Z domu, kde bydleli uživatelé drog jsme si přivezli poznatek, že potřebujeme dezinfekci na ruce. Z potřeby zabavit a rozptýlit malé děti vyšly omalovánky a pastelky. Máme s sebou i termoizolační fólii nebo deku. To zase navrhl kolega, když se vrátil od rodiny, které vyhořel byt. Zahynulo v něm dítě a zoufalou maminku ani neměl kam posadit. A taky vozíme papírové kapesníky, power banku, baterku, vodu a hroznový cukr.
Všichni interventi jsou policisté, nebo máte i civilní kolegy?
Jsme všichni policisté. V týmu jsou muži i ženy. Při vyšetřování platí, že oběť může žádat, aby byla vyslechnuta osobou stejného nebo opačného pohlaví. Třeba žena, která byla znásilněna, může mít problém komunikovat s policistou-mužem. Stává se, že ji na vyšetření i k výslechu doprovází právě někdo z interventů. Během intervence je navíc na místě i tělesný kontakt, pohlazení, chycení za ruku, a to by od muže v takové situaci mohla vnímat negativně.
Jaké musí mít adept předpoklady?
Musí být komunikativní, empatický. Na začátku se musí každý podrobit třídennímu školení. Po něm psycholožky vyberou vhodné adepty a s nimi vedou pohovor. Vyberou třeba jen dva z deseti zájemců. Je důležité, aby byl člověk vyrovnaný, měl vyřešený vlastní život.
Jste s lidmi během jejich nejhlubšího neštěstí. Jak to pak ze sebe dostanete ven?
Každý má svůj vlastní mechanismus, jak se s tím vyrovnat. Mně pomáhá sport. Akutní pomoc máme v nejužším kruhu kolegů, kde si můžeme říct cokoliv. Jsme velmi soudržný kolektiv. Kromě toho každý zásah hlásíme na telefonickou intervenční linku do Prahy, kde mu přidělí spisové číslo. I tam jsou velmi vnímaví kolegové, kteří dokážou naslouchat a podpořit, i když se osobně většinou neznáme. A pak máme takzvané supervize. Několikrát do roka s externím psychologem probíráme obtížné zásahy a řešíme, jak jsme postupovali, jak jsme se u toho cítili a co to v nás zanechalo. Vypovídáme se z toho, načerpáme inspiraci. Účastníme se i opakovaných školení, kde se učíme různé relaxační techniky. To se může hodit i při zásahu, třeba když dotyčný podléhá panice. Odborné zázemí máme na dobré úrovni.
Dá se proti cizímu neštěstí obrnit?
Nedá, vždycky budou případy, které vás zasáhnou velmi hluboce. Když vám kolega, statný člověk s letitou zkušeností řekne, že po zásahu brečel jako mimino, věříte mu to. Nejhorší jsou samozřejmě případy, kdy jsou na místě děti. Těžko se člověk srovnává i s násilím na seniorech. Mně třeba zůstává v hlavě i případ, kdy jsme s kolegyní musely sdělit lidem vracejícím se ze zahraniční dovolené úmrtí blízkého a nebezpečí, že jsou nakaženi nebezpečnou chorobou.
Kolik jich bylo?
Dva plné autobusy. Většina se znala navzájem, byly tam třígenerační rodiny, spousta dětí. Jednoho mladého tatínka z toho zájezdu těsně před návratem něco v cizině kouslo a kvůli alergické reakci musel zůstat v nemocnici. Než ostatní přijeli domů, zemřel. Dostaly jsme pokyn, že nikdo nesmí vystoupit z autobusu do příjezdu hygieniků, cestou na místo jsme sháněly roušky. A v takové atmosféře ještě musíte oznámit úmrtí táty od rodiny.
Není to spíš práce pro školené psychology? Musíte zvládat cizí emoce.
Naopak. Je to cíleně laická pomoc. Ti lidé potřebují někoho, kdo je vyslechne. Nesnažíme se je nikam směrovat, jsme jen pro ně. Jestli nám chtějí něco vyprávět nebo se vybrečet, je na nich.
Policie ale přeci vždycky rodině oznamovala, pokud se stala nehoda nebo zločin. Na to jsou také školení?
Nejsou, a to býval problém. Je to velmi nepříjemné a ne každému je dána schopnost vcítit se do situace toho druhého. Pak se stalo třeba to, že kolegové zazvonili u bytu, slušně, ale stručně oznámili rodičům, že jejich syn zahynul při nehodě v Opavě, a odešli. Jenomže rodiče měli tři syny a ani jeden neměl v Opavě být. To je přeci šílená situace. Nejezdíme oznamovat všechny skutky, to bychom při našem počtu a běžné práci nemohli obsáhnout. Volají nás při komplikovanějších věcech.
Kolik času na intervenci obvykle strávíte?
To se těžko odhaduje. Přišli jsme třeba oznámit rodičům, že se jejich syn zabil na motorce. Chvíli bylo ticho, pak se otec zeptal, kde je tělo a kde motorka. Po další chvíli ticha poděkoval a řekl, že to zvládnou. To není důkaz necitelnosti, i takto lidé reagují na hluboký smutek. Trvalo to pár minut. Jindy jsou to tři čtyři hodiny. Problém bývá, když jde o osamoceného člověka, který nemá rodinu nebo někoho jiného nablízku. Intervenci ukončujeme v momentě, kdy se na místě cítíme již nadbyteční, je zasaženou osobu komu předat a naše poslání splnilo svůj účel.
Jak se vyrovnáváte s rizikem, že přijedete jako pomoc, ale na místě zjistíte, že jde o vaše blízké nebo známé?
Vždy víme dopředu, kam jedeme, a pokud by něco takového hrozilo, můžeme případ předat kolegovi. Ale naštěstí se to nestává často.