Divadlo pro všechny. Z Kytice jde na diváky doslova závrať
Nastudování Kytice v pražském Národním divadle nabízí působivou podívanou, při níž si na své přijdou ctitelé moderny i tradičního herectví. Na takové představení může bez obav vyrazit kdokoli.
Zážitek, nádherné malířské plátno, emoce. Prostě něco, co první scéna do historické budovy potřebovala. Reakce na zřejmě nejočekávanější premiéru roku, inscenaci Kytice v podání režijního dua SKUTR, se převážně shodují, že se tvůrcům povedlo něco velkého.
Vyhořelý barokní kostel, v pozadí letní bouřková oblaka. Už samo výtvarné zasazení inscenace z dílny výtvarníka Jakuba Kopeckého dodává dramatizaci našeho zásadního básnického díla punc velkoleposti. Začíná se i končí Záhořovým ložem, režiséři Trpišovský a Kukučka tuto baladu vybrali, aby celé večerní pásmo rámovala. Je na divácích, zda následné vrstvení balad pochopí jako volný sled obrazů, provázaný příběh jedné vesnice či třeba noční schůzku duchů.
Podobně jako v Záhořově loži, i ve Zlatém kolovratu má hlavní slovo František Němec. Jeho znělý a cvičený hlas se nese do všech koutů historické budovy. Už dlouho se ve zdejší činohře nestalo, aby nejstarší generace dostala takový prostor, jaký má právě Němec při recitaci Erbenových veršů. Ve Zlatém kolovratu velký part dostává Jana Preissová; zatímco za ní postupně sestavují Dořino nebohé tělo, ona hraje v přední linii před publikem. Pouhou mimikou i podobně bezchybnou recitací dodává baladě netušenou hereckou hloubku.
Vrcholem Vodník a Holoubek
Nejslabším článkem večera je následná Polednice, známé „u lavice dítě stálo“vzbuzuje v publiku i přes zjevnou nadsázku nechtěný smích. Inscenovat Kytici bez Polednice se tvůrcům asi nechtělo, ale odrecitovaným zpracováním spíše dali najevo, že si s ní příliš nevěděli rady. Vrchol první poloviny večera však přichází vzápětí.
Z Vodníka se podařilo i díky hereckým výkonům Anny Fialové, Taťjany Medvecké a Csongora Kassaie udělat dokonalé drama. Právě zde nejvíce září spolupráce všech složek tvůrčího týmu; společně vytvářejí podvodní svět, kde diváci jakoby ode dna pozorují dívčinu cestu do vodníkovy náruče. Vyniknou působivé kostýmy Simony Rybákové.
A podobně dokonalá, i když úplně jiná je Dceřina kletba s Pavlou Beretovou a Janou Bouškovou: čistá, jasná, křehkost sama.
Hororové Svatební košile kvapí podobně rychle, jako umrlec unáší svou nevěstu, vynikne zde především přednes Jana Bidlase. Jeho roli režiséři skvěle přenesli i do následujícího Holoubka. A z relativně upozaděné balady učinili podobně jako z Vodníka velkou podívanou. Když se mladá vdova topí v bouřící vodě, jde na diváka doslova závrať.
Ve Štědrém dnu Ivě Janžurové role mladé dívky příliš nesedla, balada navíc na pódiu postrádá gradaci. V celkovém vyznění večera však dvě slabší balady zapadnou.
Tandemu se povedlo výtvarně výrazné dílo, kde si na své přijdou ctitelé moderních eklektických principů i milovníci tradičního herectví. Reklama na divadlo. Prostě kus, který na naši první scénu patří.