Státní zástupci, nebojte se kritiky, ani prezidentské

Oddechl jsem si: i státní zástupci se mohou v demokratické zemi, jako je Česká republika, kritizovat. Ale pozor: nesmí se tím zpochybňovat jejich postavení v trestním řízení. Alespoň tak jsem pochopil závěr televizní diskuse politiků, která měla svoji příčinu ve vyjádření prezidenta Miloše Zemana, že olomouckému vrchnímu státnímu žalobci Ivu Ištvanovi vzhledem k jeho výkonům kolem kauzy expremiéra Nečase už prostě nevěří.

Prezident připomenul onu bájnou tiskovou konferenci, kde se hovořilo o zabavených trezorech plných zlata a propojení politiky s kmotry, což skončilo (zatím) nezákonným sledováním nyní již exmanželky expremiéra a nezdaněnými kabelkami

jeho manželky současné. Ministr vnitra dokonce pochválil doktora Ištvana, že takovéto monstrózní tiskové konference už nepořádá.

Nevratné škody

Podle ústavy je státní zastupitelství podřazeno pod moc výkonnou a jakýkoliv zákon nebo nález Ústavního soudu s tím prostě moc neudělá. Co takhle konečně vyčlenit státní zastupitelství z moci výkonné, a stejně jako tomu je v případě Nejvyššího kontrolního úřadu či České národní banky, vytvořit pro státní zastupitelství samostatnou hlavu české ústavy? Umístit je prostě ústavně mimo složku moci zákonodárné, výkonné či soudní (ani sem samozřejmě nepatří), samostatně a ústavně tak více nezávisle. Prostě začít z gruntu, od ústavy.

Osobně vidím problém i jinde: na jedné straně jsou státní zástupci velmi kritizováni, a možná právem, když vyšetřování podezření z trestného činu neskončí rychlým podáním obžaloby proti konkrétním obžalovaným k soudu a věc je tak podle médií „zametena pod koberec“. Na druhé straně když je naopak obžaloba podána a soud pak nakonec vynese osvobozující rozsudek, jsou státní zástupci, opět asi právem, kritizováni, že obžaloba byla podána neprávem a obžalovaní byli neprávem podrobeni stresu soudního jednání a tlaku možnosti, že budou odsouzeni třeba i k nepodmíněným trestům, jak požadovala obžaloba.

A další nesporný fakt. Když jdete v pozici obžalovaného k soudu kvůli například násilnému trestnému činu, pak váš advokát (ale možná i vy sami, jste-li zkušený recidivista) dovede docela přesně předem odhadnout, jak bude znít rozsudek o vině a jaká bude asi výše trestu. Když vás však něco obdobného potká u hospodářských trestných činů a především rozhodování zastupitelů obcí, jdete velmi často jako obžalovaný k soudu a ani váš zkušený obhájce neodhadne, zda se domů vrátíte hned, nebo až za několik let. Předvídatelnost těchto rozsudků je prostě velmi... nepředvídatelná.

Na jedné straně jsou státní zástupci tlačeni ministry spravedlnosti a svými nadřízenými, aby konali a podávali obžaloby, a to i v případech, kdy není důkazně věc ani zdaleka stoprocentní, vždyť v pochybnostech přece rozhodne právě nezávislý soud. Na druhé straně škoda způsobená obžalovaným, které až soud nakonec obvinění zprostil, je nevratná. Psychická a často i fyzická, o škodě na dobrém jménu a pověsti ani nemluvě. A domáhat se pak na státu náhrady škody v penězích je možné, ale komplikované.

Co s tím? Možná pro začátek neostrakizovat a nehodnotit práci státních zástupců podle toho, když v konkrétním případě věc vyhodnotili tak, že není důvod podávat obžalobu. Zdaleka ne vždy to musí znamenat ono „zametání pod koberec“, ale někdy velmi komplikované hledání práva a i jisté přiměřené míry spravedlnosti.

A koneckonců nebát se ani veřejné kritiky, třeba i té prezidentské, a umět si svoji práci a závěry obhájit.

Co takhle vyčlenit státní zastupitelství z moci výkonné a vytvořit pro ně samostatnou hlavu české ústavy?