Má báječná léta
Trenér a manažer Vladimír Houdek pomohl sestrám Plíškovým ze Štvanice až do tenisové špičky.
Není snadné dovést tenisovou žákyni ze zastrčených kurtů do úžasných arén. Vladimír Houdek léta podporoval sestry Plíškovy při úžasné pouti z Loun až na grandslamy. Nedávno o tom sepsal knihu Cesta na tenisový trůn.
Kdy jste je spatřil poprvé?
V roce 2004 na Štvanici při tréninku a pak na turnaji, na němž Kája prohrála těsně ve třetím setu. Stála na parkovišti s uslzenýma očima a já jí povídal: „Na výsledku tolik nezáleží. Máš velkou šanci se tenis hodně dobře naučit.“
Co výjimečného jste na ní viděl?
Připadala mi jako komplexní hráčka. Když skočím do současnosti, nechtěl bych být její soupeřka.
Proč?
Těžko bych proti ní hledal strategii. Nemá moc slabin. Navzdory vysoké postavě se dokáže skvěle bránit. Její hlavní zbraně jsou jasné: servis a drtivý forhend. Zároveň má pěkný a kvalitní bekhend. Umí si pomoct čopem a chytrostí. Do výměny zařadí úder, kterým se dostane z hluboké obrany. Její styl mi už tehdy přišel dokonalý.
Jak tenkrát reagovala na vaše povzbuzení?
Tenkrát asi nevěděla, s kým mluví, předtím jsme se potkali jen párkrát. O rok později jsme dostali nabídku zastřešit ji i Tyndu.
Jak se to seběhlo?
Naše marketingová firma působila na Štvanici, vlastnila a pořádala turnaj Prague Open. Obchodní partner nám navrhl, abychom pomáhali mladým hráčům – třeba dvěma klukům a holkám. Už jsem spolupracoval s Dušanem Karolem, když nás oslovila paní Plíšková. Tenis je extrémně náročný na finance. Čím je hráč lepší a starší, tím je jeho kariéra nákladnější. Zajímavá nabídka zapadala do naší firemní strategie.
Jako děti měly Plíškovy přezdívku malí vojáci. Byly vzorné?
V začátcích jsem působil spíš jako trenér než jako manažer. Předtím jsem v Itálii trénoval děti – ne úplně lehce zvladatelné, což pro mě byla velká škola. Ke každému hráči jsem se snažil najít cestu. V začátcích s Karolínou a Kristýnou jsem využil zkušenosti z Itálie, navíc mi nechybí trpělivost vysvětlovat a přesvědčovat při hledání správné cesty.
A byly tedy slečny poslušné?
Ano. Snažily se dělat, co se jim řeklo. Samozřejmě se jim později něco nelíbilo. Ale i díky přesvědčování jsme se drželi té správné cesty. O to víc mě překvapovalo naše okolí, které na ně mělo mnohem kritičtější pohled než my, členové týmu.
Ano, líné Plíškové...
Tohle jsem slýchával pořád. Denně do mě někdo hučel, že tamta holka se snaží víc a umí tenis líp.
Opravdu nebyly pohodlné?
Zaprvé nikdy nebyly tréninkové typy. Než začal turnaj, patřily na kurtech málem k nejhorším. Jakmile ale začal zápas, jejich zaujetí výrazně vzrostlo. I proto jsme chtěli, aby objely hodně akcí a hrály co nejvíc utkání, což se vyplatilo.
A dál?
Zadruhé jsem vždy vysvětloval, že se svými postavami nemůžou po dvorci kmitat jako třeba drobná Zarina Dijasová, s níž toho hodně nahrály. Že každý je jiný. Přesto se kritika jejich obratnosti stupňovala, jak rostly do současné výšky.
Pokračování na protější straně Cesta na tenisový trůn