Učitelé nezvládají pomoc žákům s duševní potíží

Psychické nemoci už nejsou překážkou pro docházku v běžné škole. Ale učitelům to často narušuje výuku.

PRAHA „Když odešla, seděla jsem tam a říkala jsem si, tak co teď,“vypráví učitelka ze středočeské školy o setkání s žákyní 9. třídy, kterou za ní přivedly její spolužačky. Svěřila se jí právě, jak do detailu promýšlí různé scénáře na sebevraždu.

Po měsíci komunikace s rozvedenými rodiči, které musela přesvědčit, že dcera potřebuje pomoc, dosáhla toho, že ji objednali k dětskému psychiatrovi. „Teď čekáme na vyšetření a já se třesu, aby se do té doby něco nestalo,“říká učitelka.

I takovou podobu má problém, na který v poslední době upozorňuje řada učitelů. „Na práci s dítětem, které má psychiatrické obtíže, nejsou připraveni,“říká školní psycholožka Lucie Sušická.

Jenže dětí, které psychiatrické problémy mají, ve školách přibývá. Před učiteli stojí hned dvojí úkol. Na jedné straně by měli být schopni „vidět“děti, které tak jako dívka pomýšlející na sebevraždu potřebují akutní pomoc. Na druhé straně by měli umět děti diagnostikované například s poruchami chování a dalšími psychiatrickými obtížemi zapojit do vyučování.

Učitelské obtíže s tím, jak začlenit děti s psychiatrickou diagnózou do výuky, narostly i v souvislosti s inkluzí. Ne nutně proto, že by těchto dětí v populaci přibývalo, ani ve školách jich nepřibývá nijak raketově, podle dětského psychiatra Michala Považana jde o nárůst v desítkách, maximálně stovkách dětí. Jenže učitelé upozorňují, že k tomu, aby se narušila výuka, stačí jediné nezvládnuté dítě.

Z pohledu ostatních dětí ve třídě pak už je jedno, jestli ho učitel nezvládá, nebo jestli je dítě ve školních podmínkách nezvladatelné.

„V běžných školách také přibývá komplikovanějších případů,“upozorňuje psycholog Petr Klíma z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 3. Nepomáhá tomu podle něho, že školy nejsou vybaveny lidmi s odpovídající odborností ani že se s novými pravidly inkluze perou ve chvíli, kdy na základní školy dorazily silnější populační ročníky, takže se počty dětí ve třídě blíží ke třicítce.

Třicet dětí ve třídě

„Jedinou skutečně účinnou pomocí by bylo snížit počet dětí ve třídě. Školský zákon to sice umožňuje, jenže pro školu to znamená spoustu technických potíží včetně zajištění prostor nebo učitelů,“upozorňuje Klíma s tím, že to školy minimálně v Praze nevyužívají.

„Počet škol a tříd, které tuto možnost využily, ministerstvo školství neeviduje,“říká mluvčí resortu Aneta Lednová.

Že na to učitelé v případě dětí s psychickými poruchami zůstali sami, s tím souhlasí i Lucie Sušická. „Projevy jsou u různých dětí různé, je to komplikované. Když má učitel ve třídě dítě s vadou zraku, ví, že musí před hodinou nazvětšovat texty. Tolik ho to také nevyčerpá emočně jako péče o dítě s psychickým onemocněním,“říká Sušická. Ve srovnání s dobou před inkluzí navíc mají podle ní rodiče větší očekávání.

„Očekávají mnohonásobně více individuální přístup. Jenže když je ve třídě na prvním stupni 28 dětí, není na to moc velká kapacita,“dodává školní psycholožka.

U některých dětí pomůže, když na chvíli odejdou ze třídy. „Jindy se s dítětem domluvíme, že může dát učiteli signál, když to bude potřeba. Záleží na dítěti, ale i na učiteli, jak se s tím vyrovná,“vysvětluje Sušická.

Že má být škola i pro děti s psychickými problémy, na tom se shodnou učitelé i rodiče, ale už se vždy neshodnou na tom, kde je hranice, za kterou už jsou projevy dítěte natolik mimo normu, že je nejen pro ostatní, ale i pro ně prospěšnější odchod do školy speciální.

Ostrá diskuse se točila kolem dětí s lehkým mentálním postižením, ale v praxi nejde jen o ně. Kdy například dítě s ADHD už nepatří do běžné školy?

„Já vidím hranici tam, kde to učitel není schopný o přestávce vydýchat a jde do třídy dopředu vynervovaný, co se zase stane. V takovém případě nemůže výukový proces fungovat. Když učitel tráví přestávky ve třídě, protože se nemůže spolehnout na to, jestli jeden z žáků ostatním neublíží, v pořádku to není,“říká Sušická. Samozřejmě ne každý učitel je stejně schopný (a také ochotný) se s takovou zátěží vyrovnat.

Pokud rodiče cítí nedůvěru v to, že učitelé mají na mysli zájem jejich dítěte, a učitelé vidí v rodičích nesoudné tyrany, rovnováha se těžko hledá.

„Je to na jednání s poradnou a rodiči, jestli je to v takové míře, která se dá ve škole zvládnout, když je ve třídě přes dvacet dětí. Vykřikování, jiné narušování výuky, agresivní chování. Projevů je moc a liší se dítě od dítěte,“říká Hana Stýblová, ředitelka školy v Plzni Božkově a předsedkyně Asociace ředitelů základních škol.

Ne každý učitel pro to má cit

Na děti s vývojovými poruchami chování, ADHD nebo poruchami autistického spektra je sice díky inkluzi více vidět, ale v populaci jich nepřibývá. Školáků, kteří trpí depresí, fobiemi, úzkostí či poruchami příjmu potravy, zřejmě opravdu přibývá.

„Někdy se nám stává, že jsme první, kdo upozorní, že se něco děje. Například u holek, které kolem osmé třídy zhubnou, si všímáme, jestli jedí svačiny a chodí do jídelny. Někdy se nám je nepodaří přesvědčit, jindy se na to podívají novýma očima a začnou zpětně přemýšlet,“říká Sušická.

Diagnostikovat dítě je podle ní často problém i pro zkušeného školního psychologa a ne každý učitel na to má ty správné „anténky“.

„Jedna naše učitelka má například čuch na anorexii. Upozornila nás už na čtyři holčičky, které jsme pak sledovali,“dodává.

Je podle ní o to obtížnější, že projevy psychických chorob u dětí vypadají jinak než u dospělých.

„Může to být na pomezí poruch chování, je tam hodně široký rejstřík. Když takové dítě mám, snažím se vysvětlit rodičům, že tam něco vidím, ale mohu se mýlit,“říká školní psycholožka.