„Nemocí nepřibývá, jen se snáz odhalí“

Posílat psychicky nemocné děti do speciálních škol není v jejich zájmu, myslí si Michal Považan, primář dětské psychiatrie z Psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze.

Učitelé si stěžují, že dětí s psychickými obtížemi přibývá. Ukazují to i statistiky. Je to tak?

To je spíše zkreslení. Se zavedením inkluze rodiče zjistili, že ne každé dítě, které se vymyká, musí do speciální školy. Poradny jim věnují více pozornosti. Výskyt takových onemocnění, například schizofrenie nebo ADHD, v populaci byl, je a bude zhruba stejný. Pokud případů ve školských statistikách přibývá, jde spíše o lepší diagnostiku. Onemocnění, jako jsou deprese, úzkosti nebo poruchy příjmu potravy, by zřejmě přibývat mohlo, projevuje se tu zřejmě vliv doby, která tlačí na výkon. O výrazný nárůst ale nejde.

Léčí se jich však o dost více.

Také je psychické onemocnění méně stigmatizováno. Když mi bylo patnáct, už jít na vyšetření k psychologovi nebo psychiatrovi bylo velké stigma. Když dítě onemocnělo, zůstalo měsíce na psychiatrii a do běžné školy se nevrátilo. Ostatně do speciálních škol se běžně dávaly i sociálně slabé děti, natož děti psychicky nemocné. Také se musíme podívat na to, jak se vyvíjela psychiatrie. V 70. letech ještě psychiatři ani neuznávali, že by dítě mohlo trpět depresí nebo mít bipolární poruchu.

Co třeba vliv sociálních sítí?

Je pravda, že dochází k nárůstu u věcí, které jsou tak trochu módní. Na sociálních sítích si dívky a kluci fotí pořezané ruce nebo se svěřují se zkušeností s halucinacemi. V pubertě mají sklony k experimentům. Procento těch, u kterých se to rozvine, je pak vyšší. (rh)