„Zahraniční firmy si váží naší řemeslné práce“
Zatímco starší řemeslníci jsou pečliví, mladí by nejraději vše vygooglili. O řemeslech a inspiraci v Evropě mluví předseda pražské hospodářské komory.
PRAHA Česká republika oslavila 15 let členství v Evropské unii. Praha nyní patří k jejím nejbohatším regionům. Před naším vstupem do organizace se Západ obával velkého přílivu levné pracovní síly.
Podle předsedy představenstva Hospodářské komory hlavního města Prahy Romana Pommera je ale dnes například v oboru stavebnictví tolik práce, že odliv lidí ani firem do ciziny nehrozí. „Když v zahraničí náhodou získají čeští podnikatelé nějakou dobrou zakázku, tak to tam udělat jedou, ale jen protože pro ně například už něco dělali v Česku,“vypráví příběh firmy ze svého oboru, která nyní jezdí dělat zakázky pro Ikeu do Švédska.
Pamatujete si, co jste dělal před patnácti lety, když vstupovala Česká republika do Evropské unie?
Pamatuji. V té době jsem podnikal – měl jsem obkladovou firmu, s manželkou jsme prodávali také stavební chemii pro obkladače.
A změnilo se něco?
U mě se toho změnilo hodně, protože jsem se rok nato rozvedl. Mimo jiné jsem se stal předsedou pražské hospodářské komory.
Myslíte si, že vstup do Evropské unie byl přínosem?
Z mého hlediska asi úplně ne, protože jsem už v té době byl a stále Administrativa s dotacemi jsem předseda Cechu obkladačů. Z této pozice ale mohu posoudit, co naši členové dělají. Změnila se jim práce v zahraničí. Dneska v Evropě nemusejí dělat načerno, mohou tam odjet a podnikat. Dřív měli přece jen naši lidé strach v cizině pracovat. Otázkou je, jak tam naše řemeslníky vnímají.
Jak je tam podle vás tedy vnímají? Německo či Rakousko se velmi obávalo příchodu levné pracovní síly z Východu.
Z mých zkušeností z různých cechů od kolegů si dovolím tvrdit, že nás berou jako daleko jednodušší konkurenci. Tím myslím, že majitel větší firmy nebo investor je rád, že český občan může v klidu vycestovat do Německa a pracovat na zakázce. Ale kominík nebo obkladač z toho asi moc velkou radost nemá, protože v tom cítí přímou konkurenci, která je levnější, protože je z Východu. A to samé platí teď i u nás. My přijímáme Ukrajince a říkáme, že je potřebujeme. Ale tady jsou dva subjekty, a to ty, které lidi zaměstnávají – ty přijímají Ukrajince, protože je lidí málo. Ale řemeslníka, tedy tu instalatérskou firmu, pokud sám nepotřebuje Ukrajince na pomocnou práci, levná pracovní síla netěší.
Myslíte, že se pražským řemeslníkům pořád vyplatí jezdit na Západ?
Podle mě nevyplatí. A možná ani před patnácti lety, když budu mluvit pouze o pražských podnikatelích. Ti mají hodně práce doma.
Možná především u řemeslníků, kterých je dnes málo. Říká se, že sice na učilištích děti jsou, ale pak do oboru nejdou a na trhu práce chybějí. Je to tak?
Člověk, který chce v Praze pracovat, si vydělá tolik peněz, že nemusí nikam jezdit. Ale pro lidi z Prahy může být zajímavé, že sem mají jednodušší cestu zahraniční investoři a díky otevření trhu zde mohou být zahraniční firmy, které si váží naší práce, a zároveň je ta naše kvalitní práce levnější než ta jejich průměrná. A ty si naše lidi najímají a platí je dobře. Díky práci ano a jsme také šikovnější. V těch starších lidech, mluvím o těch padesátiletých, kteří byli řemeslníci, je taková ta pečlivost a preciznost. Mladí si myslí, že si všechno vygooglí.
Po vstupu do Evropské unie některé firmy, například potravinářské, zkrachovaly kvůli přísným předpisům. Vnímali jste to i v metropoli?
Já jsem v té době nebyl předseda pražské hospodářské komory a není to moje oblast, ale věřil bych tomu. Laicky si myslím, že nás Evropa chtěla proto, aby měla levnou pracovní sílu a odbytiště výrobků. Jakmile jsme začali sami podnikat, některým oborům se to nelíbí. Je to stejné jako my s Ukrajinou. Ale zaplať Pánbůh, že v Evropě jsme a že se to před těmi 15 lety stalo. Když se některé politické strany zmiňují, že by chtěly z Evropské unie vystupovat, to já v žádném případě nechci.
Jak se podnikalo před patnácti lety a jak se podniká teď?
Ze svého oboru bych řekl, že se teď podniká mnohem lépe. Před patnácti lety se říkávalo v českém byznysu: ‚Ty platíš hned?‘ A také bylo takové všeobecné vnímání, že když někdo odvádí daně, je vlastně hloupý. Řešilo se rovněž, že velcí podnikatelé vykořisťují malé. Velké firmy si totiž najímaly ty malé a platily až po splatnosti. Ve stavařině jsme neustále řešili, kdo komu co dluží, což se dneska přestává dít. Velké podniky si váží malých firem, protože potřebují, aby jim tu práci dodávaly. I když nevím, zda by se mnou každý souhlasil.
Takže se nemusíme bát, že nám firmy a lidé zmizí v zahraničí?
Dnes už ne. Vidím to na obkladačích. Ale to jsou podnikatelé z mojí branže. Nemohu mluvit za lidi třeba z IT nebo vzdělávání, u nich si myslím, že odejdou, protože v Česku stále neumíme zaplatit chytré lidi. A tohle si zahraniční firmy uvědomují a umějí vytáhnout dobrého člověka ven.
Vy se zasazujete o rozvoj řeme
● ● ● V západních zemích funguje duální systém, kdy si zaměstnavatel sám vychová učně, což u nás fungovalo před revolucí. Velké podniky daly dětem praxi a škola jim dala teorii. Dneska se o to některé školy také snaží, ale dělají to různě. Je třeba, aby ministerstvo školství nastavilo pravidla a dalo nějaký pokyn, jak to má být. A v zahraničí v rámci řemesla fungují také stupně vzdělání – v tomto případě se tomu říká mistr řemesla, který má mistrovskou zkoušku. Už i hodně východních zemí se o to snaží, například Maďarsko nebo Slovinsko zavádějí titul. Když se ten člověk vyučí, aby měl na společenské úrovni něco navíc. V zahraničí státy také zvýraznily pozici komor. A v Německu hospodářské komory řídí hospodářství. Rozhodují, co se tam bude budovat a dělat. Zaměstnavatelé mají váhu. Kominíci, kamnáři, klempíři či pokrývači mají cechy, které jsou v hospodářské komoře.
Kterým českým řemeslům daří v Evropské unii? se
Všem stavebním řemeslům, včetně uklízečů.
Co si myslíte o u nás nenáviděných evropských dotacích?
Jsou tady. Smutné je, že naše ministerstva přehánějí zbytečnou kontrolu poctivých projektů. A nejsmutnější je, když děláte projekt a oni vás buzerují kvůli padesáti haléřům, které nejsou vykázané, a nezajímají je podstatné věci.