Prokletí finále smyto. Vrána konečně vyhrál poslední mač

Je sedmička šťastné číslo? Zeptejte se Petra Vrány a ten vám to hned odkývne. Třinecký útočník má za sebou sedmou finálovou sérii v kariéře a konečně ze sebe smyl nálepku „věčně druhý“.

Konečně nad hlavu po marných pokusech zvedl blyštivý pohár, na krk mu pověsili zlatou medaili a konečně nemusí po posledním zápa

se sezony smutně hledět, jak na druhé straně křepčí soupeř. Jako mladík v quebecké juniorce viděl před 14 lety jásat třeba Sidneyho Crosbyho. Před deseti zase Dominika Haška a o rok později pár současných spoluhráčů z Třince. V Rusku se pro změnu díval, jak se z triumfu raduje Ilja Kovalčuk. „Někdo přijde kamkoliv a vyhraje, já jsem bohužel druhý případ. Ale jsem rád i za ta stříbra. Cesta do finále je totiž dlouhá a každý z těch příběhů je originální,“vyprávěl před dvěma lety, když přestoupil do Sparty.

Mimochodem – i s ní zažil finálovou prohru v Lize mistrů, byť tehdy nešlo o sérii. Jako by krachy ve finále symbolizovaly jeho kariéru. Byl nezpochybnitelný talent, coby kluk vyrůstal ve Šternberku po boku Davida Krejčího, výtečného borce z NHL. Za trenéry měli své táty, shodně oba přestoupili do Olomouce, kde byla hokejová škola, a později společně získali na juniorském šampionátu bronz.

Vrána tu byl kapitánem, možná se před ním rýsovala stejně zářivá kariéra, jako potkala Krejčího, jenže nakonec si v NHL střihl jen 16 zápasů za New Jersey. Dal jediný gól, na který mu přihrál Patrik Eliáš, ale víc z toho nebylo. Brzdila ho zranění, a to tak, že si ho kamarádi dobírali, že chorobopisem připomíná fotbalistu Rosického. „Kariéra byla trnitá a já si toho vybral docela dost. Jsem hrdý, že jsem se pokaždé vrátil a nikdy jsem to nezabalil.“

Mluví s rozumem, smířlivě. Patří mezi velmi inteligentní hokejisty, jejichž slova dávají veřejnosti smysl. I včera, pár minut po velkém finále, říkal: „Dnes jsem nebyl vůbec nervózní. Stačilo se podívat na kluky – byli klidní, věřili si.“

Sám hrál v duelu hlavní roli. Nejdřív si dal vlastence, o dvě minuty později vyrovnal na 1:1. Nakonec přihrál na gól, který přinesl zlato.

Kdo by to na přelomu roku čekal? Vždyť ani letos v lednu to ještě nevypadalo, že by měl 34letý Vrána – jinak coby šternberský patriot milovník zdejších slavných závodů do vrchu – smazat své finálové stigma. Byl kapitánem trápící se Sparty, kritizoval ho i sportovní manažer Broš, ten tvrdil, že je z jeho projevu zklamaný a že není tím pravým lídrem a hnacím motorem. A tak v lednu došlo k výjimečné výměně – Vrána zamířil do Třince a Sparta naopak získala Lotyše Bukartse. „Tady je to nejlepší konec sezony, jaký může být,“říká Vrána.

Ano, zatímco Bukarts ani v pražském dresu nerozkvetl, Vrána se stal důležitou figurou třinecké cesty za zlatem (v play off měl 3+7).

Bezesporu je vítězem trejdu, protože zůstat ve Spartě, už měsíc a půl by měl po sezoně. Takhle došel až na vrchol. Konečně!