Demonstrace dětinských pocitů jako výraz svobody

Po dvaceti letech pobírání hormonální antikoncepce, jednom umělém potratu a celoživotních drastických dietách se svobodomyslná milovnice přírody rozhodne porodit doma. Je to prý přirozené, normální, tedy jediné správné. Lékaře odmítá, těhotenství přece není nemoc.

Porod se pochopitelně nepovede. Matka není ve stavu, kdy by v přírodě sama dokázala přežít dvě hodiny, jež přesahují maximální délku její procházky lesoparkem. Natož aby zmobilizovala síly k porodu. Její postava, hladina hormonů ani životní styl naprosto neodpovídají tomu, že by měla rodit. Dítě během svátku přirozenosti málem zemře, ale to nevadí. Nikdo přece matce nebude vyprávět, co má dělat se svým tělem!

Mrazivá anekdota není ani tak příspěvkem do diskuse o domácích porodech jako pokusem vystihnout, jak si dnes mnoho převážně městských lidí představuje svobodu. Jako právo na demonstraci vlastních dětinských pocitů, v němž neexistuje nic jiného než já. Nejenže se do něho nevtěsnají ohledy k druhým a chybí tam jakékoliv spojení se smečkou, bez které se člověk neobejde, ale i život a zdraví vlastních potomků se v něm řídí převážně komfortem dospělého. Velkého dítěte, které si třeba ani za třicet let nestihlo všimnout, že není středobodem vesmíru.

Stejné pojetí svobody je vidět v mnoha rozpadlých rodinách. Táta ji před lety sám spoluzakládal, ale dnes při padesátitisícovém příjmu přece nebude na dvě předchozí děti posílat víc než tři tisíce měsíčně. Co by ta husa, která jim každý den vaří večeři, chtěla? Mládě má smůlu, vůdce jeho smečky má teď nový život, který mu osobně vyhovuje daleko víc než denně makat na tom, aby se dobře dařilo jemu.

Konzervativně smýšlející lidé tolik „prudí“s rodinou nikoliv kvůli nějakému fetišistickému zaujetí prastarou institucí, ale proto,

že právě rodina je nejjemnějším ukazatelem toho, čemu lidé věří a jak se k sobě navzájem chovají. Je totiž teráriem na ochranu toho nejkřehčího, co na světě je: života lidského mláděte. Jeho uvádění do světa trvá podstatně déle než patnáct roků. Proto je krajně důležité, aby to terárium (s trochou štěstí) po celou dobu drželo pohromadě. Odpovědnost za to nemá dítě, ale dospělý. Pokud se však jeho „svoboda“a „přirozenost“projevují převážně bojem za ochranu vlastního pohodlí, stabilitu terária to nejen ohrožuje, ale přímo vylučuje.

Pečuje-li jeden o druhého, nemohou být benefity nikdy vyvážené. První se musí zříci části svých výhod, aby jich druhý dostal víc. Tažení za „přirozenou svobodou“rodičů podporuje opak. Silný a dospělý jako by stál na zlatém soklu, slabý a nezralý může uspokojovat jeho rodičovské potřeby, pokud trvají. Z téhož postoje vychází tvrzení, že páry stejného pohlaví mají nárok dostávat děti. Dopředu se v něm opět tlačí právo dospělého na kvalitnější život a křehké dítě je prostředek, o jehož potřebách se bude mluvit až ve druhém sledu, pokud vůbec.

Přirozenost se dnes dá obcházet mnoha cestami. Mnohdy velmi prospěšnými, jak to vidíme ve zdravotnictví, jindy škodlivými, vyberme třeba populární plastové sáčky. Člověk však zatím nepřišel na to, jak se rozmnožovat sám nebo bez spojení dvou pohlaví. Vstupní zadání pro dvacetiletou péči o mládě je tedy dané: stabilita s matkou a otcem. Dnes s touto tezí mnozí nesouhlasí. Možná by s ní nesouhlasila ani ta matka, která se po letech umělého boje s vlastním organismem i plodností rozhodla pro přirozený domácí porod a ohrozila tím život vlastního dítěte. Škoda, že za přirozenost nebojuje tam, kde ji nelze obejít, protože je to ve prospěch mláděte. Vybrala si ji naopak tam, kde lékařská věda po staletí vymýšlela, jak mládě umělým zásahem lépe ochránit.