Nebezpečné reparační hrátky s Německem

Německo nás zneužívá. Nejsme sice jeho „kolonie“, ale bez jeho firem a peněz se neobejdeme. A ta závislost, na které dokonce vydělává, nás štve. Tento většinou podvědomý pocit občas vytryskne na povrch v projevech národoveckých politiků v jižní, střední a východní Evropě. Často se při litování sebe sama zároveň vrací ke škodám, jež nacistické Německo způsobilo za druhé světové války.

A vzápětí sáhnou po nebezpečném slově reparace, tedy doplacení miliardových škod, které způsobilo nacistické Německo. Slově, jež v minulosti pomáhalo zasévat nepřátelství mezi národy a přispělo k vypuknutí druhé světové války.

Naposledy ho použil řecký premiér Alexis Tsipras před evropskými volbami. Řekové si totiž myslí, že jsou šikanováni při splácení dluhu, jehož poskytnutím je EU zachránila před bankrotem. Padouch je jasný, Německo, které Atény nutí k rozpočtové odpovědnosti.

Podobné požadavky už několikrát zazněly i z Polska. Politici z vládní strany Právo a spravedlnost se teď nechali Řeky volně inspirovat, protože Unie, což pro Varšavu přeneseně znamená Berlín, školí Poláky z nedostatků justičního systému. Před pár lety si na reparace vzpomněli i Rusové, když EU zavedla sankce kvůli Krymu.

Náhoda? Kdepak, jde o oblíbený politický klacek, který státy vytahují, když nevědí kudy kam a mají v úmyslu v Německu vyvolat pocit viny, aby ustoupilo. Známe to i z Česka, nejhlasitěji se o reparacích mluvilo, když sudetští Němci chtěli vracet zabrané majetky. Prostě zbytečné a hloupé provokace.

Na druhou stranu, hrůzné nacistické zločiny se nedají vymazat – vyvražděné rodiny, vypálené vesnice, vybrané státní pokladny dobytých států, zničené továrny. Bylo to strašné. Proto se vždy ve vypjatých

chvílích v postižených státech vyčíslují ztráty. A po každém dalším rozhodnutí další komise bobtnají. Teď řecká vláda žádá 300 miliard eur. A doma jí za to lidé tleskají. Reparační kartou už Tsipras vyhrál parlamentní volby v roce 2015.

Jenže Řekové, Poláci i Rusové mají problém. Smlouvy uzavřené po válce Německo zbavily povinnost platit další reparace. Definitivní tečku udělala dohoda 2+4 (NDR, SRN + SSSR, USA, Francie, Velká Británie) z roku 1990, která schválila sjednocení Německa a všechny válečné závazky označila za vypořádané. Každá smlouva se sice dá napadnout, jenže tentokrát je to složitější, protože před žalobami zahraničních soudů o odškodné za válečné zločiny Německo chrání státní imunita.

Unijní země, které si vyřizují své účty s Německem pomocí reparací, by si také měly uvědomit, že se bez něj EU neobejde. Představuje motor, který pohání evropskou ekonomiku. Sice na tom hodně vydělává, ale také dost přispívá do unijního rozpočtu, s jehož pomocí si Poláci postavili dálniční síť. A stěžovat si nemohou ani Řekové.

Už po 2. světové válce se přece rozhodlo, že se Německo nebude reparačně vysávat a na oplátku pomůže rozjet projekt spojené Evropy. To mělo zajistit dlouhodobý mír a zároveň udržet Berlín „v kleci“.

I proto dnes není rozumné dráždit Německo reparacemi. Mohlo by se to obrátit proti těm, kteří do něj kopou. Co kdyby Němci začali uvažovat o „jiné“Unii, z níž by vyřízli problematické země a vytvořili by si zónu vlivu, kterou by drželi pevně v rukou? Evropa by se zase mohla začít dělit a handrkovat o hranice i o bolístky z minulosti. Ne, to by nikoho nepotěšilo. EU totiž plní svůj cíl, její členové spolu neválčí. Reparace by jen probudily děsy, které by měly zůstat spát. Navždy.