Kauzy a aféry: Kdo „podojil“Slušovice
Konec Slušovic měl kriminální pozadí. Ale dnes už jsou kauzy promlčené a neřeší se.
Na informační tabuli s mapou před slušovickou radnicí je stručně vyložená historie města. Poslední dvě data jsou „1945 – osvobození“a pak až „1996 – povýšení na město“.
O známém socialistickém jednotném zemědělském družstvu tam nepadne ani slovo.
Není to žádná náhoda. Slušovice se snaží zapomenout.
„Já v podstatě jsem to tak i chtěl, aby se Slušovice vrátily do normálního žití. To je sice hezké, že tu bylo něco velkého a dodnes na to vzpomínají tak či onak, ale ti lidé se sami rozhodli, že to družstvo rozloží,“uvažuje současný slušovický starosta Petr Hradecký.
Částečně se zapomínání daří. V areálech bývalého družstva už podnikají jiné firmy. Tu a tam někde zbývá oprýskaný nápis „JZD SLUŠOVICE“na stěně.
Částečně ale zapomenout nejde, protože pořád ve městě zůstává naddimenzované dostihové závodiště s přilehlou restaurací Sud. Ta má poněkud bizarní architekturu
s obrovským válcem na střeše opravdu připomínajícím sud.
Ale z družstevního dědictví Slušovice zároveň dodnes těží. Například je tam dost práce a místní poukazují na to, že ráno se táhne kolona aut z většího Zlína směr Slušovice, a ne obráceně. Na troskách JZD vyrostly nové firmy. Greiner Packaging Slušovice dělá třeba plastové obaly pro mléčné výrobky.
Vraťme se zpět do sklonku 80. let. Všude kolem vesnice byl těžkopádný socialismus. Ve Slušovicích díky jejich předsedovi Františku Čubovi, kterému dodnes naslouchá i prezident Miloš Zeman, platily zásady tržního hospodářství.
Označení „zemědělské“družstvo pro Slušovice bylo zavádějící, protože ve vrcholné éře tam zemědělská výroba tvořila jen šest procent. Takže Slušovice vlastně symbolizovaly víc počítače než krávy.
Ostatně dodnes se tam jedna zastávka autobusu jmenuje „Slušovice – výpočetní středisko“.
Podstatná je ještě jedna věc. Konec Slušovic měl kriminální pozadí. Co dělali jejich šéfové, když padl komunistický režim?
Zorientovali se rychle a převáděli majetek družstva do soukromých firem, kterých bylo nakonec v důsledku na sto padesát. Převáděli ho bez vědomí tisíců družstevníků mimo valnou hromadu, ale úspěšně. Zpochybnit to nikdo nestihl.
Všechny firmy měly společné to, že vznikly v letech 1990 až 1993. V orgánech seděl zpravidla někdo z Čubovy rodiny nebo jeho spolupracovníků. O pár let později už v rejstříku přibývá dodatek „v likvidaci“. Na začátku bylo firem sedm a největší z nich DAK MOVA Františka Čuby (založená na dnešním Slovensku) pohltila 60 procent majetku Slušovic. Zkratka DAK znamenala koneckonců Družstevní Agro Kombinát.
Už v květnu 1991 poslanec Stanislav Devátý (který Slušovice dobře znal, protože tam pracoval) podává trestní oznámení na Františka Čubu kvůli podvodu za to, že jedná jménem firmy DAK MOVA, přestože ta nebyla řádně zaregistrována a zapsána do rejstříku. Tuto zprávu dokonce přineslo tehdejší Rudé právo.
Za StB se nestydíme
To samé Rudé právo pak dokonce s Čubou ještě v květnu 1991 udělalo interview, kde padaly i docela tvrdé a „nerudé“otázky. „Spolupracovali jste s StB?“Čuba upřímně odpověděl: „Pokud jsme spolupracovali, tak se za to nestydíme.“
Čuba však v dobovém rozhovoru mluví bezprostředně i o pádu Slušovic.
„Byly vytvořeny podmínky, aby podnik nefungoval. Za pomoci lidí z centra i zevnitř. Ti začali aktivizovat lidi, aby nepracovali, aby si vynucovali vyšší platy, aby nerespektovali rozhodnutí vedoucích pracovníků. V těchto podmínkách přestal podnik fungovat,“zhodnotil konec svého „dítěte“Slušovic František Čuba.
Za převádění majetku bylo i několik bývalých šéfů Slušovic obviněno, ale případ se policii nepodařilo dotáhnout do konce.
K soudu se pak dostal pouze jediný dílčí případ, v němž byl František Čuba souzen za nedovolené podnikání. Podle obžaloby ve vnitropodnikové slušovické bance otevíral účty v roce 1990 i lidem mimo JZD. Takže vlastně rozjížděl klasickou banku bez licence.
Tříkilometrová dálnice
Dnes už jsou kauzy promlčené a neřeší se. Půlka lidí z původního družstva se k němu nezná a třeba se i raději odstěhovala nebo změnila adresu firmy. Druhá půlka naopak vykládá zdejší dějiny nostalgicky jako jakýsi „baťovský socialismus, který naučil lidi dělat“.
„Ti lidé to ale měli v sobě, kdo je s kým a kdo proti komu. Možná to je také důvod, proč jsem tu starosta, že nejsem původně místní a nebyl jsem zavlečený do těch vztahů,“vyjadřuje se k tomu Hradecký.
Mladší obyvatelé Slušovic přesně v duchu přání starosty o družstvu a jeho konci moc nevědí. „Jsem ročník 1986, takže já to vnímám už nekriticky. Vím o té zlaté éře, ale ten pád už mi pak nikdo nevysvětlil tak, abych si to pamatoval,“říká slušovický advokát Karel Nedbálek mladší.
Do Slušovic pořád vede bizarní megalomanská čtyřproudá „dálnice“dlouhá jen tři kilometry. Na závodišti velikosti Chuchle, s kouty ale poněkud zarostlými, se běží zhruba čtyři dostihy do roka a podle Nedbálka se mu pomalu vrací popularita. Mimo dostihy se tu hraje golf. Mají tu víc hal, opuštěných vyasfaltovaných ploch, ale jinak je to normální valašská „vesnice“.