Macronova těžká mise

Emmanuel Macron prohrál bitvu, tedy evropské volby, ale neprohrál válku. Dopadl totiž lépe, než se čekalo. Jenže dokáže se vypořádat s hrozbou posilující Marine Le Penové?

Výsledky evropských voleb ukázaly, že prezident Emmanuel Macron umí vzdorovat větru i dešti. Dokáže však vzdorovat i ohni? Zatím připomíná slavnou hračku ve Francii známou jako culbuto, u nás panáček vstáváček. I když dostane ránu, vždy se díky svému těžišti vrátí zpátky.

Zdá se, že i teď zastavil svůj politický pád. Evropské volby, ač je těsně prohrál s partají Marine le Penové, ho paradoxně posílily. Za půl roku ho však čekají volby obecní. A tam se bude rozhodovat, zda jeho stále čerstvé hnutí Republika v pohybu v systému opravdu zakoření. To bude ona skutečná zkouška ohněm.

Domácí Macronův duel s radikální pravicí Marine Le Penové, jež profituje z rozpadu tradiční pravice a levice, zkrátka zdaleka nekončí. Přechází pouze do další fáze.

Nejprve to vypadalo na definitivní konec. Osobní Macronovo angažmá vyvrcholilo evropskou porážkou kandidátky Renesance, spojující jeho hnutí Republika v pohybu s Demokratickým hnutím a dalšími osobnostmi.

Opozice se ho snažila prodat jako plebiscit o něm samém. „Jsme první stranou Francie!“

vyhlásila po vítězství Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení. Europoslanec téhož uskupení Nicolas Bay, kladoucí důraz na liberální a identitární otázky hnutí, rázně vyhlásil: „Žádáme rozpuštění Národního shromáždění!“

Nic takového se však nekonalo. A konat nebude. Nemají na to sílu, ani Le Penová, ani Bay, byť symbolicky posilují. Ve Francii vyhlášená Macronova porážka se v Evropské unii proměnila v jeho nenápadné vítězství. Čekal se mnohem horší výsledek. A Macronovy ambice v Evropě jsou velké!

Mimochodem, Le Penová zvítězila i v předchozích evropských volbách. Někteří na to jen zapomněli. Populistické a radikálně pravicové síly v Evropě obecně hodně posilují, ale jejich společný postup stále kalí neshody. Maďarský premiér Viktor Orbán, jenž doma triumfoval, dal jasně najevo, že se nechce spojovat s italským vicepremiérem a šéfem Ligy Matteem Salvinim, který je ve stejné frakci jako Le Penová.

Tyto rozpory Macronovi a jeho spojencům v Alianci liberálů a demokratů pro Evropu v Evropském parlamentu nahrávají. Ve chvíli, kdy jsou třetí největší frakční silou po lidovcích a socialistech, si to mohou pokazit jen sami: razantní nástup jedničky Macronova hnutí v evropských volbách Nathalie Loiseauové v kuloárech je toho jen dokladem. Nejenže vyhlásila hned mezi dveřmi změnu názvu frakce na Alianci občanů pro Evropu, chce být rezolutně i její předsedkyní.

Kandidátka Renesance, vedená povětšině právě nemastně neslaně Loiseauovou, bývalou ministryní pro evropské záležitosti, sice byla ve Francii poražena Národním sdružením, ale vítězství mladého ambiciózního, sotva čtyřiadvacetiletého Jordana Bardelly je víc než relativní.

Podle procent byla Renesance druhá za Národním sdružením – 22,51: 23,31. Při přepočtu na mandáty to znamená 21:22. Jenže když Británie skutečně odejde 31. října z Evropské unie, posílí Francie po nových přepočtech o pět mandátů. Skóre mezi Renesancí a Národním sdružením se pak vyrovná na 23:23!

Vše je však v pohybu a značně relativní, ambiciózní Macron to bude mít hodně těžké. Podle ukazatelů výzkumné agentury YouGov, jež bývá k prezidentovi obvykle nejtvrdší, narůstá počet těch, kteří vidí v uskupení Le Penové „jasnou linii, která se nemění“(43 procent), zároveň schopnost „přijmout nepopulární rozhodnutí, pokud jsou dobrá pro zemi“(41 procent). Posiluje rovněž názor, že jde o stranu, jež se „obrací na celou populaci, ne pouze na své voliče“(38 procent) a má „dobré úmysly, i když s nimi ne vždy souhlasím“(38 procent). Podle stejného výzkumu se Macronova popularita pohybuje kolem 24–26 procent.

Nicméně v prosinci při vrcholící krizi hnutí „žlutých vest“se ocitl dokonce na 18 procentech. Výzkumný ústav Harris Interactive však vidí jeho popularitu dlouhodobě mnohem výše, mezi 38–40 procenty. Posílily ho nakonec možná i ty „žluté vesty“, které protestují proti jeho politice.

Macronovi nahrává krize klasických francouzských stran. Teď se podílí na krutém porcování tradiční postg aullistické pravice. O tradiční levici se již ani nemluví. Kdo si dnes vzpomene na socialistu Françoise Hollanda, u něhož Macron začínal? I vzpurně levicová Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona hyne na úbytě.

Na porcování se však Emmanuel Macron nepodílí sám. Le Penová je mu čilým spojencem. Strategie, s níž v polovině 80. let přišel socialistický prezident François Mitterrand, když vpustil do televize otce Le Penové, aby zvýšil (vlastní) popularitu, zažehla malý plamínek. Ten teď může pořádně vzplát na hrobě klasických partají.

Demise Laurenta Wauquieze, dosavadního šéfa gaullistických republikánů, který dosáhl na nejhorší výsledek pravice v evropských volbách (8,48 procenta), zní nyní ve Francii jako rekviem za starou gaullistickou pravici. „Vítězství jsou kolektivní, prohry vždy osamocené,“řekl on sám na rozloučenou.

Širší rodina Marine Le Penové ale ví, co má dělat. Marion Maréchalová, její neteř, ve stejnou dobu, kdy Wauquiez opouštěl televizní světla ve studiu, na jiném kanálu vyzvala k „velké koalici“pravice na základech Národního sdružení. Její otec Samuel tomu dal již i název: Aliance pro Francii. Jaká je vlastně budoucnost Francie?

Macronovi nahrává krize tradičních stran. Teď se podílí na porcování post gaullistické pravice.