Žena, nebo muž? Takřka stoleté téma sportu
Vletech 2008–2017 byl atletem, o němž vycházelo suverénně nejvíce článků, Usain Bolt, nejrychlejší muž světa. Svému sportu zajišťoval veskrze pozitivní prezentaci.
Letos je naopak atletem s jednoznačně největší medializací Caster Semenyaová. Atletka, se kterou ani nejvyšší lídři světové atletiky nevědí, co si počít.
I to je bizarní důkaz razantní proměny královny sportů.
Přitom problém atletek přesahujících vymezené hranice kategorie žen ani zdaleka nový není. Prolíná se dějinami tohoto sportu už takřka sto let.
Polka Stanislava Walasiewiczová, olympijská vítězka na stovce z roku 1932, se později vdala za boxera Harryho Olsona. Manželství vydrželo jen dva měsíce. Až po její vraždě při loupežném přepadení v roce 1980 lékaři během pitvy zjistili, že neměla žádný ženský chromozom a měla i částečně vyvinuté mužské pohlavní orgány.
Podobným případem byla německá výškařka Dora Ratjenová, čtvrtá z her 1936. U ní si už při narození rodiče nebyli jisti, zda jde o chlapce, či dívku. Tvrdila, že ji ke startu za ženy donutila Hitlerjugend, aby pro vůdce získala na hrách zlato. Ostatním výškařkám však připadalo divné, že se s nimi nesprchuje a myje se zásadně sama ve vaně za zamčenými dveřmi.
Měla velmi hluboký hlas, a když se jednou vracela ze závodů domů ve vagonu s vojáky, jeden si ji dobíral: „Tady sedí muž v ženských šatech.“Zřízenci ji vyvedli z vlaku, byla zatčena, fotografována. Kvůli těmto fotografiím ji vyloučili ze sportovních podniků. Nechala se přeoperovat na muže a žila dál jako Heinrich. Dle lékařských svědectví byla hermafroditem.
Rovněž Zdena Koubková, česká světová rekordmanka na 800 metrů, se narodil(a) s vývojovou vadou reprodukční soustavy a
trpěla rozštěpem šourku. Porodní bába usoudila, že je to holčička, její pohlavní orgány se podobaly ženským, ale ve skutečnosti byly mužské a coby muž měla v těle mnohem víc testosteronu.
V roce 1936 se po operaci ze Zdeny stal Zdeněk, oženil se a hrál za Říčany ragby. Atletická federace „její“rekordy anulovala.
Také tyto kauzy vedly funkcionáře k zavedení sextestů v polovině 60. let 20. století. Jakmile se tak stalo, okamžitě ukončily kariéru sestry Tamara a Irina Pressovy ze SSSR, majitelky pěti zlatých medailí z olympiád 1960 a 1964. Přitom jim stále bylo teprve 27 a 29 let. Rovněž o nich se hovořilo jako o atletkách s mužskými rysy.
Zprvu sextesty probíhaly tak, že se atletky promenovaly před lékařkami nahé. Tak byla v roce 1967 jako první diskvalifikována Polka Ewa Klobukowská, světová rekordmanka na 100 metrů, u níž objevili zřídka vídanou genetickou anomálii. Neměla ji však nijak zvýhodňovat. Atletka později porodila syna a byla rehabilitována.
Primitivní sextesty byly po protestech sportovkyň vůči nedůstojným prohlídkám nahrazeny testem slin. Prováděl se až do 90. let. Tehdy vědci odhalili, že zjistit, zda má dotyčná sportovkyně chromozomy XX (žena), nebo XY (muž), někdy nestačí.
Pokroky v lékařské vědě nyní umožňují mnohem detailnější a průkaznější testování, přesto se vzhledem ke změně společenského klimatu provádějí komplexní testy k určení pohlaví jen ojediněle.
Před 13 lety se o sebevraždu pokusila Indka Santhi Soundarajanová, když právě výsledek tohoto testu prokázal, že její tělo „neobsahuje charakteristické pohlavní rysy ženy“, a musela vrátit stříbro z běhu na 800 metrů na Asijských hrách.
I to je memento, které je při balancování na hraně v případu Caster Semenyaové nutné mít na paměti.