Záchranářská Linka poradí, kam volat, ale častěji vzlyká
Lékařská Sanitka už tu byla, pilotní Hasiči taky, o policejních ságách nemluvě. Takže zbývalo veškeré složky integrovaného záchranného systému propojit, což ode dneška na Primě zkouší seriál Linka. Nevalně.
Potíž tkví v tradičním zadání takzvaně rodinné stanice, která citová melodramata pašuje do všech žánrů včetně krimi; i kdyby tu snad natočili horor, musel by se ke strašení provzlykat. Což je přesně případ Linky, která sice pošle hrdiny občas do akce, ovšem zpravidla neobratně natočené, počínaje záchranou dítěte v úvodu první epizody a konče zásahem u ohně v druhém dílu. Mnohem častěji však buďto názorně radí, kam a jak v případě nouze zavolat, nebo se zabývá soukromými problémy postav.
Vede domácí násilí
A že jich je! Trio scenáristek vytvořilo mohutnou chobotnici charakterů, profesí i vztahů, jakou by člověk čekal u ženského románu na pokračování. Role Ivany Chýlkové a Ondřeje G. Brzobohatého mají vděčný základní rys, protože mezi akurátní velitelkou a samorostlým nováčkem panuje vzájemná jedovatá nevraživost, jenže jejich zázemí už se rodí z obehrané šablony. Policistce i jejímu manželovi požárníkovi začínají přerůstat přes hlavu dospívající synové, načež unavená žena zažije dvojí ránu osudu. A Brzobohatého prototyp amerického hrdiny s motorkou a otcem na krku má zase poměr s policejní psycholožkou provdanou za lékaře. Další kolega po nocích taxikaří, jinému se rozvádí dcera, kolegyně ztratila byt – a všichni se jednak potkávají jako na návsi, jednak se v pracovních kauzách osobně angažují. Dotyčné případy pak přinášejí doslovné až plakátové morality, v nichž se vyskytují zejména ztrápené ženy, plačící děti a domácí násilí.
Věčné monitory
Kdo při nálezu oběti zaváhá, vede samomluvu svědomí: „Přece ji v tom nenechám“. Zištní pozůstalí jsou dovedeni až do karikatury, jen aby se ukázalo, kvůli jakým lotrům riskují záchranáři život. Hrozí-li se pistolí, musí být alespoň třikrát ve velkém detailu, a dokonce i humor kolem přepadení v klaunské masce vyústí v dojímání. Nejen režijní přibližnost pak způsobí, že ošizený výbuch v podkroví je pořád přijatelnější než výbuch vášně na toaletě.
Po dvou dílech smiřují s Linkou pouze dílčí prvky. Zaprvé někteří herci, třeba Martin Hofmann s ukázkovým „přednesem“telefonických pokynů, zadruhé princip veřejné osvěty, třebaže z neustále opakovaných záběrů na monitory v záchranářské centrále hrozí tik. Ale pořád je to užitečnější než uplakaně rozervaný milostný trojúhelník.