Unav se a bojuj!

Hokejový brankář David Rittich dře a vyhlíží další posun v NHL

Vyzkoušel si roli jedničky, což je pro Čechy v monstrózní výstroji poslední dobou v NHL spíš vzácnost. I proto se dnes David Rittich – podobně jako o víkendu, kdy svědčil kamarádovi Lukášovi na svatbě – hodí do gala.

Jako jediný gólman se vyšvihl mezi desítku nejlepších Čechů, kteří jsou sezvaní do pražského Karlína na Zlatou hokejku. Premiérová účast ve sledované anketě jen podtrhla mimořádnou Rittichovu sezonu. Z opojných chvil ale šestadvacetiletý gólman žít nehodlá, už třetí týden doma v Jihlavě v úmorných vedrech dře. „Trénuju, abych byl schopný za sezonu zvládnout 60 zápasů,“říká brankář Calgary.

To by značilo, že v NHL budete stabilní jedničkou. Troufáte si?

Bezesporu! To je můj cíl pro novou sezonu. Být gólman číslo jedna a mít podle toho výsledky.

Bude to v dresu Flames, s nimiž vám brzy vyprší kontrakt?

Jsem dál jejich chráněný hráč, takže bych řekl, že asi ano.

V Calgary jste už podepsal dva roční kontrakty. Dá se říct, že teď čekáte na životní smlouvu?

Asi jo. Bude mi sedmadvacet a chtěl bych smlouvu, která by mě zajistila na pár let po kariéře. Vím, co bych chtěl já, ale nechci to zakřiknout, a nevím, co chce Calgary. Od toho mám agenty Roberta Spálenku s Craigem Osterem, kteří mají moji naprostou důvěru, a neřeším to.

Pro vylepšený kontrakt jste sám na ledě asi víc udělat nemohl. Souhlasíte?

To nevím. Jsem typ člověka, který je v 90 procentech nespokojený. Vždycky to může být lepší. Jsem rád, jak se mi sezona povedla, ale myslím, že mohla být o kousek lepší. Měl jsem v ní docela výpadek, měl zdravotní problémy, hráli jsme trošku hůř. Zápasy jsme prohrávali 3:4 nebo 3:5 a čísla šla dolů.

Co jste se při 45 startech přiučil?

Naučil jsem se lépe regenerovat, starat se víc o tělo a pomáhat mu různými doplňky. Mezi tréninky a zápasy si dovolím jít za trenérem a říct mu: Hele, dneska bych si dal volno. Nebo chci deset minut navíc s trenérem gólmanů, udělat si svoje cvičení a pak jít odpočívat. Už jsem se nebál navrhnout něco svého.

Docela rozdíl oproti Davidu Rittichovi, který se před třemi lety poprvé zjevil v Calgary.

To jsem seděl v koutě! Radši jsem nemluvil a jen sledoval hráče jako Giordano, Monahan nebo Gaudreau, kteří patří mezi Top v celé NHL. A mezi ně přijde floutek z Mladé Boleslavi, kde chytal dva roky. Teď jsem ale už ve stadiu, že ke klukům mám pořád velký respekt, ale když se mi v zápase něco nelíbí, nemám strach jim něco říct.

Spoluhráči na rozdíl od diváků věděli, že jste sezonu dochytával se zraněným pravým kolenem.

Nevytrubovali jsme, že mám koleno špatné. Když mi ho doktor před suchou rozcvičkou zatejpoval, vzal jsem si raději tepláky, aby soupeř nic neviděl. První zápas, kdy bych šel do brány, by soupeř povolal z farmy bitkaře, který by mi to koleno projel znova (usměje se). Takže jsme to tajili a pak obstříkávali injekcemi, aby byla možnost, abych mohl chytat.

Kdy jste se zranil?

31. prosince proti San Jose. V první třetině jsem se odrážel od levé tyčky na střed, chtěl jsem zabrzdit, jenže můj obránce přijížděl od druhé tyčky a chtěl blokovat střelu. Když šel do bloku, brnkl mi do brzdicí nohy, která se vytočila. Tělo mi vyrotovalo a celou vahou jsem si koleno přisedl. Divně v něm prasklo, ale zápas jsem dochytal. Dostal jsem tři dny volno, čtvrtý jsem šel na led a pátý jsem zase chytal. Vazy byly podle doktorů natažené, ale stabilní.

Limitovalo vás to nějak?

Někdy jsem cítil pichlavou bolest, ale v zápase to tolik nevnímáte. Horší byl trénink. Bylo to hodně na hlavu, často jsem si říkal: Nedělej tenhle pohyb, aby ti tam nekřuplo. Cítíte se hůř a hlavou se vám honí, že za normálního stavu byste tu střelu měl.

Pokračování na protější straně