Patnáct let od zázraku na Euru
Prestižní agentura Reuters napsala, že se ještě nikdy na mistrovství Evropy neobjevila taková show. Show, která mohla skončit jakkoli.
Byl to stejně nevyzpytatelný zápas jako stříbrný míč Roteiro, se kterým se Euro hrálo. Trenér Brückner o něm nakvašeně řekl, že je jako z opičí kůže. Balony létaly, kam se jim zachtělo. Naštěstí většinu střel pochytal famózní Čech a dvě se zastavily o tyč. Třeba ta ve 32. minutě svištěla do pravého růžku. Přesně a nezadržitelně. „V tu chvíli jsem si říkal: Je to tam!“vzpomínal asistent Miroslav Beránek ve čtvrtletníku Football Club. Byla to vteřina, v níž kotel českých fanoušků zmlknul a John Heitinga už se radoval, že vstřelil nejkrásnější gól kariéry. Jenže Čech se ve vzduchu protáhl jako tětiva, vytrčil levou dlaň až pod břevno a třemi prsty zázračně balon vytlačil.
Trenére, kde máme obranu?
Byla to smršť všeho krásného, co dokáže fotbal nabídnout. Alespoň z českého pohledu, protože Nizozemci lamentovali. Vadilo jim, že rozhodčí přehlédl Ujfalušiho penaltový faul, zatímco Heitingu po druhé žluté kartě vyloučil. Nejvíc to schytal trenér Dick Advocaat, který po hodině udělal osudový renonc. Vystřídal nepolapitelného Robbena, neboť si myslel, že na křídle ztrácí drajv. Byl to omyl, což oranžová vlna v hledišti ihned doprovodila pískotem.
Češi vycítili, že TEĎ je ta chvíle. Během poslední půlhodiny hráli prakticky bez obránců, všichni se hrnuli kupředu a střední záložníci Rosický s Nedvědem se tázavě dívali na Brücknera: „Trenére, co se to děje? Za námi už nikdo není!“
Vyrovnání tentokrát Koller daroval Barošovi hrudníkem, Nedvěd neskutečnou pumelicí z pětatřiceti metrů málem zlomil břevno a tři minuty před koncem to přišlo.
Zasloužený, velkolepý a magický gól na 3:2.
Kdyby brankář Van de Sar vyrazil Heinzovu střelu před kohokoli jiného, mohli jste si být jistí, že přijde dorážka. Prásk na bránu a buď to vyjde, nebo ne. Jenže Karel Poborský byl umělec: „Většinu věcí řeším fintou, ne brutální silou. Nejsem žádný pořez.“
Naštěstí.
Přiznávám, že tehdy bylo těžké na novinářské tribuně nefandit. V transu jsem vstal ze židle ještě dřív, než Vladimír Šmicer dostal kouzelnou přihrávku a uklidil ji do prázdné branky.
Proč? Přece bylo předem jasné, že to Poborský udělá.
Už je to patnáct let. Patnáct let, co Češi vyhráli prohraný zápas a z prvního místa postoupili do čtvrtfinále Eura.
Patnáct let, co si trenér Brückner znovu upravil patku a spokojeně prohodil: „To jsem si dneska dobře zakoučoval.“