Když i moře začne být horké

Bývá smutné vidět, jak se temné aspekty historie opakují. Třeba když je z ryze sobeckých důvodů hledán nepřítel. Důsledky mohou být nedozírné. Jako právě nyní v Perském zálivu, kde je už horká nejen půda, ale i moře.

Za prezidenta George W. Bushe, údajně „silného vůdce“, jehož administrativa destabilizovala „globální šachovnici“, vznikaly hodně agresivní politické proklamace. Ty nejznámější svou podstatou připomínaly Stalinovy bojovné teze o „zostřování třídního boje“před účtováním se Zlem. Vystupňovaná „válka s terorismem a všemi jeho pomahači“sice usnadnila posouvání hracích kamenů (včetně Blízkého východu), ale rozhodně nezrodila „bezpečnější svět“. O něm nás přece propagandisté zhusta přesvědčovali. Západu nakonec zůstaly na krku – v tom lze s Bushovým následovníkem Trumpem souhlasit – pouze „hloupé války“.

Expediční kampaň proti sekulárnímu Iráku (roku 2003), kterou odmítat bylo v USA vykládáno coby nedostatek vlastenectví, se změnila v jakousi gigantickou past. Kromě dalšího proto, jelikož vojensky bezchybnou invazi tajně, ze špionážního pološera, podněcoval sousední Írán. Také měl svůj plán, promyšlenější, než byl plán jeho nepřátel za oceánem. Rámě ajatolláhů dnes dosahuje o dost dál a přispěl k tomu i další nepovedený nápad vyspělého světa:

záměr zničit jiné sekularisty. Syrské spojence Teheránu, proti nimž byli, tak jako kdysi proti Sovětům v Afghánistánu, podporováni majoritně extremističtí povstalci a islamistická internacionála.

Kdyby v Sýrii nezasáhla Islámská republika Írán a její klienti, kdyby tahle regionální mocnost (ve spolupráci s Ruskem) nezajistila Asadovi vojenskou pomoc, dodávky zbraní, surovin a příliv peněz, nejspíš by se dotyčný záměr i zdařil. Jenže ono není žádné „kdyby“. Íránci se v zemi natrvalo usazují, a byť se je Moskva snaží v ambicích mírnit, Teherán tahá za delší konec řetězu. Jeho přibývající články dosahují do širokého regionu: včetně bezprostředního okolí Izraele a Saúdské Arábie. Dvou zcela si nepodobných celků (jeden je maličkou demokracií, druhý rozsáhlou orientální despocií), jež k sobě ovšem v posledních letech hledají cestu. Především pro pocit ohrožení vzestupem šíitské mocnosti, která příkře neuznává židovský stát a s Rijádem se sváří o moc v regionu. Svoje protichůdné přízemní zájmy ovšem navenek pokrývají pláštíkem náboženských rozporů.

Chomejního dědicové

Tmářská Saúdská Arábie, jeden z velkých donátorů wahhábitské ideologie, patří mezi nejbližší spojence USA v regionu. Ve velkém kupuje nejmodernější produkty zaoceánského válečného průmyslu nebo nasazuje vlastní choutky proti rozpínavosti Peršanů.

S nimi si Spojené státy nemohou přijít na jméno od islámské revoluce. Religiózního převratu v antizápadním duchu, jemuž leckterý odborník zpočátku prorokoval jepičí život...

Letos uplynulo čtyřicet let od Chomejního triumfu nad proamerickým šáhem a vůbec to nevypadá, že by se jeho dědicové chystali na politický odpočinek. Dlouhodobá touha ajatolláhů vlastnit nukleární hlavice (stejně jako je má v arzenálu například Izrael) způsobila mnoho zlé krve. O to obtížnější bylo za Obamy (roku 2015) dojednat mnohostrannou úmluvu o zastavení jejich vývoje – výměnou za stažení dusivých hospodářských sankcí. Když proto loni Donald Trump, také pod vlivem izraelských lobby, rozhodl o zpětvzetí amerického podpisu, vyděsil kdekoho. I evropské spojence. Celá pracně budovaná bezpečnostní konstrukce padla do prachu. Evropská unie se bojí vážnějších protiamerických kroků, v Íránu na úkor pragmatiků posílili radikálové. Těžko proto předpokládat, že by se teheránští představitelé uvolili rokovat s Bílým domem o nějaké nové, pro ně nevýhodnější smlouvě.

Prezident Trump, obklopený mimochodem přívrženci změny íránského režimu, si poněkud neuvědomil, že v perské tradici hrdost či zachování tváře značí prvořadou hodnotu. Následné prohlášení vlivných Íránských revolučních gard za teroristickou organizaci tak mohlo jedině přilít olej do ohně.

Tudíž když letos v květnu došlo k útokům na tankery patřící Spojeným arabským emirátům a Saúdské Arábii (cílem diverze se paralelně stal místní ropovod), bylo ihned odkazováno na íránské výhrůžky o uzavření strategického Hormuzského průlivu.

Diletantství, či provokace?

Zmíněnému výkladu leccos nasvědčovalo, byť vzniklo dost zasvěcených pochybností. K atakům na tankery nyní došlo znovu a znovu se objevují pochybnosti. Vyloženě opodstatněné. Washingtonem předkládané důkazy jsou víc než nepřesvědčivé, nicméně už se s nimi stačili identifikovat Saúdové a EU opouštějící Británie. Což v jejím případě může snadno evokovat okamžitý americký souhlas se střelhbitým hodnocením kauzy Skripal, s níž oslabená premiérka Mayová spojila mimořádnou patriotickou agitaci.

Nejpodivnější na uvedeném pirátství je však okolnost, že cílem údajného úderu speciálních íránských komand bylo též japonské plavidlo. Přitom premiér země vycházejícího slunce Šinzó Abe právě v téže chvíli jednal v Teheránu o zklidnění zjitřené mezinárodní situace. Ajatolláhové jsou tedy buď totální diletanti, anebo jde o záludnou provokaci. Nátlak, či záminku. Typický příklad opakování dějin...

Prezident Trump si neuvědomil, že v perské tradici zachování tváře značí prvořadou hodnotu.