Oběti zvůle ’69
První výročí srpnové okupace. Den, kdy Češi stříleli do vlastních.
Náměstí Míru na pražských Vinohradech je plné lidí. V okolních ulicích se šikují milicionáři, vojáci i policie. Rozezlení mladíci nadávají a vrhají na zasahující obrněné transportéry dlažební kostky. Opodál stojí vykolejená tramvaj. Vrší se dvě barikády.
Čtvrteční večer 21. srpna 1969. Den prvního výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Den, kdy české ozbrojené složky ve službách komunistického režimu budou střílet Čechy. Zabijí jich pět.
MF DNES po 50 letech přináší popis událostí a svědectví vybrané z dobových vyšetřovacích spisů.
Kluk, co sotva vyšel školu
Po chodníku na levé straně svažitého náměstí Míru scházejí dva kamarádi. Trampové, kteří se předchozí den večer vrátili vlakem z čundru po Moravě a Slovensku. Osmnáctiletý Stanislav Vaňač a čtrnáctiletý Bohumil Siřínek. I přes věkový rozdíl se znají velmi dobře, pocházejí ze sousedních vesnic kousek od jihočeského Písku.
„Šli jsme se spolu podívat a došli až ke shluku lidí, kde se mně Siřínek ztratil,“vypoví později Vaňač. Je pár minut po 21. hodině. Pouliční boje vrcholí. Asi deset tisíc demonstrantů zastavuje postup policie, které se nedaří prorazit improvizované barikády ani s pomocí obrněnců. V okolí náměstí Míru, Tylova náměstí a Londýnské ulice operují i Lidové milice.
Mezitím Bohumil Siřínek dojde na křižovatku Londýnské a zastaví se u stánku s květinami a opékanými buřty. Naproti přes ulici mlčky přešlapuje kordon milicionářů se samopaly. Mají nabito ostrými.
Je již šero. Dav spílá šéfovi KSČ Gustávu Husákovi. Naopak provolává slávu jinému slovenskému komunistovi – Alexandru Dubčekovi. Právě on nazítří z pozice předsedy Federálního shromáždění podepíše „pendrekový zákon“a umožní tak perzekuci demonstrantů.
Náhle rámus přelidněné ulice a práskajících policejních dýmovnic a slzných granátů protnou štěkavé rány. Střely létají zepředu i zprava. Lidé se vyděšeně ohlížejí, prchají. Kluk u stánku s buřty, co čerstvě vyšel základní školu, v ušmudlané zelené košili, sepraných modrých texaskách a zašlých keckách se skácí na dlažbu. Látka košile kolem drobné dírky ve výši břicha se barví rudě. Stejně tak průstřel na zádech.
„Uslyšel jsem asi tři výstřely. Krátce poté tam volali nějaký lidi z toho hloučku, že leží kluk mrtvý. Běžel jsem k tomu místu a viděl jsem, že na zemi leží zraněný kamarád Siřínek,“doplní do protokolu Vaňač.
Sanitka je u zraněného chlapce v okamžiku. V nedaleké nemocnici jej přijímají ve 21.15.
To už proti protestujícím na Vinohradech zasahují dva prapory tankového pluku Československé lidové armády. V ostré akci jsou tanky poprvé od konce války. Celkem je jich v Praze nasazeno 88. A protesty rozpráší.
„Průstřelem břicha byla zraněna játra, prostřelen žaludek, střeva a levá ledvina. Zraněn při akci Lidových milicí v bezprostřední blízkosti naší kliniky. Ihned po přijetí operován,“zapíše doktor Šťálík z III. chirurgické kliniky FN Praha 2 v Londýnské ulici č. 15.
Bohumil Siřínek zemře 24. srpna v 5.45 hodin ráno. Příčinou smrti je hnisavý zánět pobřišnice.
Stane se pátou obětí střelby do demonstrantů ze srpna 1969. Další dva muže smrtelně zraní odražené střely poblíž Obecního domu v Praze, muže a dívku pak zastřelí ještě v Brně. Vedle toho je několik dalších lidí postřeleno. Přežijí. Byť někteří jsou zmrzačeni.
Střílel někdo z davu. Lež
Za střelbu do demonstrantů nebyl nikdy nikdo potrestán. Naopak se vyšetřování během pár dní stočí k propagandistické smyšlence, že střílel někdo z davu demonstrujících.
Koncem října je trestní řízení přerušeno. Pachatel neznámý. Odškodnění žádné.
Komunistický režim o hledání viníků nestojí. Krvavé potlačení „kontrarevoluce“je přednější.
Typ i značka nalezených nábojnic a vražedných projektilů pasuje k samopalu vz. 58 a pistoli vz. 50. „Všechny uvedené druhy zbraní případně střeliva jsou používány ozbrojenými složkami VB, LM, ČSLA,“napíše v odůvodnění vyšetřovatel.
Záhy naváže alibistickou rétorikou. „Je však obecně známo, že řada služebních zbraní byla odcizena, pohřešuje se, nejsou tedy v používání jen u ozbrojených složek, ale lze tvrdit, že jsou v ilegálním držení mezi civilním obyvatelstvem a dále dovozeno: jsou v ilegálním držení kriminálních živlů. Za dané situace se nelze jednoznačně vyjádřit, kým tedy byly tyto zbraně použity a kdo tedy je původcem zranění jednotlivých osob.“
Při vyšetřování všichni velitelé pořádkových jednotek „jednoznačně prohlásí, že z jejich příslušníků zbraně nikdo nepoužil“. Do protokolu uvedou, že při zákrocích používali jen obušky a slzné či třaskavé bombičky. Střelba do lidí přeci jenom byla i tehdy v naprostém rozporu s platnými zákony.
O pár týdnů později však jeden z velitelů obrátí. A přizná, že dal v prostoru náměstí Republiky pokyn posádce obrněného transportéru k vypálení krátké dávky ze samopalu pro výstrahu. Prý se nikomu nic nestalo.
Přitom se střílelo na několika místech Prahy. Všude tam, kde probíhaly masivní pouliční protesty. Zranění palbou byli na náměstí Republiky, v Celetné ulici, u Tylova divadla, v Jungmannově ulici, v Revoluční, na Václavském nebo Tylově náměstí. Střely zraňovaly i v centru Brna.
Neútočili. Jen tam stáli
Postřeleni přitom byli zpravidla ti, kteří se potyček s ozbrojenými složkami vůbec neúčastnili. Mrtví a ranění byli poklidnými demonstranty nebo kolemjdoucími, kteří se ocitli v nesprávném čase na nesprávném místě.
V dobových spisech – dnes uložených v Archivu bezpečnostních složek – o mnoha stovkách stran není jediné přímé svědectví civilistů popisující, že by vystřelil někdo z davu. Ani policie nikoho takového nezadržela.
Naopak svědectví, že zbraně použily bezpečnostní složky, je víc. Byť ani ta neukážou na konkrétního viníka. Namátkou výpověď muže, který popsal situaci z 20. srpna na náměstí Republiky v Praze.
Vyšlehl plamen ze samopalu
Bylo něco po desáté večer, když na náměstí vjelo nákladní auto s milicionáři na korbě. „Pojednou jsem zahlédl, jak zezadu z auta vyšlehl plamen a vyšla dávka ze samopalu, asi tak 3–4 výstřely přesně za sebou jdoucí. Ve stejném okamžiku jsem viděl, že dívka, která stála přede mnou na okraji chodníku, vykřikla, udělala asi dva kroky a upadla,“vypověděl třiadvacetiletý technik z Prahy do protokolu s tím, že na korbě zaručeně seděli milicionáři v modrých uniformách.
Zmiňovaná osmnáctiletá dívka skončila na operačním sále s průstřelem pravého bérce, otevřenou mnohočetnou zlomeninou holenní kosti.
Pokračování na protější straně
Uslyšel jsem asi tři výstřely. Běžel jsem k tomu místu a viděl, že na zemi leží zraněný kamarád.
„Byla jsem střelena zezadu. Střela mi prošla nohou a zůstaly mi v noze pouze střepiny. Mám roztříštěnou kost,“uvedla koncem srpna při výslechu.
Proč si z mnoha desítek svědectví vybrat zrovna toto? Zhruba ve stejnou dobu, jen o pár desítek metrů dál to totiž dopadne hůř. Mnohem hůř.
Na dlažbě tu vydechnou naposledy dva muži. Devatenáctiletý elektrikář Vladimír Kruba: průstřel hrudníku, střelná rána srdce, plic, jícnu.
A osmnáctiletý zednický učeň František Kohout: střelná rána hlavy, roztříštění mozku.
Okamžik smrti Františka Kohouta při výslechu popíše jeden ze svědků. „Viděl jsem, že u Prašné brány je nějaký dav lidí, že je tam velký křik a nějací lidé házejí dlažební kostky směrem k Prašné bráně, kde stála obrněná vozidla Veřejné bezpečnosti. Najednou se dav obrátil a dal se do pohybu směrem ke Staroměstskému náměstí. V tu chvíli jsem zaslechl výstřely. Zdálo se mi, že jich bylo několik rychle za sebou jako dávka ze samopalu,“odvypráví svědek.
A pokračuje. „Ohlédl jsem se a najednou vidím, jak po mé pravé ruce padá k zemi nějaký kluk. Viděl jsem, že mu z hlavy teče krev. Jak padal, tak jsem ho nestačil zachytit, upadl na zem, ani nic neříkal. Vzal jsem ho za ruku...“
Podle expertiz muže pravděpodobně zasáhla odražená střela ráže 7,62 mm náboje vz. 43, určeného pro samopal vz. 58.
„V našem státě jsou těmito náboji vyzbrojovány jednotky milice a armády,“konstatuje vyšetřovatel.
Kriminalisté tak sice naleznou několik vystřelených nábojnic ze samopalu, určí pozici střelce, mají i střelu vyjmutou při pitvě z lebky Františka Kohouta, pachatele ale stejně nikdy neodhalí. Nakonec nezajistí ani zbraně, ani jakékoliv seznamy příslušníků Lidových milicí.
Vrazi, vy jste ho zastřelili
A stejné je to i u Danuše Muzikářové, čerstvě plnoleté krejčové z Brna, a osmadvacetiletého zaměstnance brněnského Výzkumného ústavu vývoje elektrických strojů Stanislava Valehracha. Dalších obětí střelby do lidí při potlačování demonstrací v Brně.
V brněnské Orlí ulici začali 21. srpna večer pálit pro výstrahu ze samopalů milicionáři ze Šmeralových závodů ve chvíli, kdy policisté před nimi zasáhli proti demonstrantům obušky. Na místě zůstal ležet mrtvý Stanislav Valehrach.
„Vrazi, vy jste ho zastřelili,“zachová se ve vyšetřovacích spisech zoufalý a zároveň zlostný výkřik neznámé ženy, která se Valehrachovi snaží pomoci. Je pozdě. Průstřel plíce a srdeční předsíně mu nedal šanci.
Danuši Muzikářovou zasáhne o něco později a o půl kilometru dále kulka z pistole zezadu do hlavy. Zemře na místě – tam, kde dnes ústí Rašínova ulice na Moravské náměstí.
„Kolem půl šesté se ozvala střelba, zatím se střílelo do vzduchu. A pak někdo zakřičel: Bacha, to jsou ostrý! Lidé prchali do bočních ulic. Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Zvedl jsem ji, krvácela z obličeje,“popsal jeden z přímých svědků. V tu chvíli byla již po smrti.
Mnoho indicií tedy naznačuje, že vrazi v uniformě ze srpna 1969 patřili zejména k Lidovým milicím – ozbrojené pěsti dělnické třídy.
Milicionářům chyběl výcvik i psychologická příprava na takové úkoly. Občas bez rozkazu stříleli nad hlavy demonstrantů, aby je zastrašili. I do nich.
Jako by vyslyšeli generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka, který v červenci na poradě hlavního štábu Lidových milicí doslova řekl: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“
Tati, střelil mě milicionář
Na své vrahy ostatně ukázal i tramp Bohumil Siřínek zastřelený v Praze. Než zemřel, svěřil se otci, který pak vypověděl: „Pamatuji si, že mi Bohumil říkal, že milice pojednou začala střílet, on že se sehnul a více již nevstal. Myslel tím, že při sehnutí byl postřelen.“
A ještě jedno pozdější svědectví, které jednoznačně ukazuje na milicionáře.
„V prostoru toho náměstí byly i Lidové milice. Bylo jich tam dost, stály přes ulici proti nám a mlčely. Měly u sebe samopaly. Za této situace vyšla dávka ze samopalu. Bylo to několik vypálených střel za sebou. Okamžitě, jak zazněla tato dávka, tak Bohouš Siřínek vedle mě padl na zem,“vylíčila o čtvrt století později (když se znovu otevřelo vyšetřování) Miroslava Válová, která s ním u stánku s buřty stála. Kromě milice tam podle ní v tu chvíli nikdo jiný se zbraní nebyl.
Vrah byl pravděpodobně milicionář z národního podniku Okula Nýrsko na Šumavě. Ani vyšetřování po listopadu 1989 ho ale nenalezne. Někdejší zasahující příslušníci LM totiž při výsleších kolektivně ztratí paměť.
Střela milice si našla i esenbáka
Kriminalisté dva týdny po potlačení protestů proti sovětské okupaci Československa evidovali v Praze a Brně celkem dvacítku lidí, které zasáhly projektily ozbrojených složek. Včetně jednoho příslušníka Sboru národní bezpečnosti s prostřeleným kolenem, který dostal zásah chvíli po smrti Stanislava Valehracha. Postupem času však policie množství postřelených o něco snížila.
„Ke všem zraněním došlo za situace, kdy byl prováděn zákrok proti výtržníkům, z jejichž řad bylo, mimo jiné útoky nejrůznějšími předměty, použito i střelných zbraní,“píše se v duchu komunistické propagandy v odůvodnění, proč bylo řízení trestného činu ublížení na zdraví přerušeno.
Nicméně ve skutečnosti bylo postřelených o dost víc. Ale lékaři je raději nehlásili, aby je ochránili před perzekucí. Šikana komunistických úřadů se totiž mnohým zraněným opravdu nevyhnula.
Proti demonstrantům bylo kromě jednotek VB a oddílů ministerstva vnitra celkem nasazeno i na 20 tisíc vojáků a 27 tisíc příslušníků milicí.
V srpnu 1969 bylo vzato do vazby zhruba 2,5 tisíce lidí. A to i za takovou drobnost, jako byla trikolora s nápisem Den hanby připnutá na klopě. Nejvíce zadržených bylo v Praze, pak v Brně či Liberci.
Kriminál za nadávky
A zatímco příslušníci, kteří stříleli do lidí, trestu unikli, tři pětiny ze zadržených komunistický režim potrestal. Nejčastěji za výtržnictví, hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy.
Pro ilustraci dva příklady z vyšetřovacích spisů.
„Zdržoval se na Václavském náměstí v davu lidí, který vážným způsobem narušil veřejný pořádek a neuposlechl opakovaných výzev pořádkových jednotek k rozchodu a tím mařil výkon opatření veřejného činitele,“zapíše v rozsudku Obvodní soud pro Prahu 1 k jednomu z odsouzených demonstrantů. Trest? Šest měsíců vězení a desetiprocentní srážka z platu.
Nebo: „Teprve po třetím osobním vyzvání k rozchodu uposlechl, přičemž když odcházel, pronesl hrubě urážlivý výrok na adresu prvního tajemníka ÚV KSČ Dr. Gustáva Husáka a jeho spolupracovníků.“Trest pět měsíců nepodmíněně.
Neklidná atmosféra trvala v celé republice ještě další dny. V Brně byl dokonce vyhlášen zákaz nočního vycházení. Brutalitou však již naštěstí zásahy ozbrojených složek na předchozí kritické dny nenavázaly.
I tak zůstane srpen 1969 zapsán navždy v naší historii jako den, kdy Češi stříleli Čechy.
Viděl jsem, že mu z hlavy teče krev. Upadl na zem, ani nic neříkal. Vzal jsem ho za ruku...
To, co se odváží aktivního odporu na ulici, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.