Je planeta načatá jako přední okno po krupobití?

Automechanik Eda vždy říká, že když se o naši oktávku budeme starat, tak může sloužit hodně dlouho. Snažím se ho poslouchat. Auto dám jednou ročně do servisu na výměnu oleje a filtrů, občas také natankuji dražší naftu, aby se motor protáhl. Oktávka drží, zažila osm předsedů české vlády a má najeto tolik, jako kdyby objela čtyřikrát zeměkouli po rovníku.

Nedávno jsem navštívil myčku a auto krásně umyl v očekávání, že se mi odvděčí a spolehlivě nás odveze na dovolenou a zpátky. Krátce před odjezdem mi to čisťounké vozidlo pokáleli ptáci. Když jsem odstranil poslední kus trusu na předním okně a spláchl jej vodou, ozval se zvuk pomalu praskajícího skla. Málem jsem omdlel hrůzou. Vlevo dole na straně řidiče se objevila třiceticentimetrová prasklina. Jak se to mohlo stát?

Měsíc předtím mě cestou domů zastihla bouře. Z nebe začaly padat kroupy, jaké jsem nezažil. Bušily do kapoty a čelního skla. Chvíli to trvalo, než jsem našel rozložitou lípu, pod níž jsem se s autem schoval. Po bouři jsem dojel domů a zjišťoval škody. Na předním skle jsem našel pár drobných teček od krup. Jenomže – jak se mělo později ukázat – to okno bylo načaté. Před tou zmíněnou cestou do něj pražilo slunce. Jak jsem sklo při čištění ptačího trusu polil vodou, tak to načaté okno prasklo.

A takhle je to možná s naším životním prostředím, s celou planetou. Možná už je načatá a všechny věci, jež se kolem nás dějí, s tím souvisejí. Teplotní výkyvy, sucho, lesní požáry, neobvyklé bouře. Okno u auta se dá snadno vyměnit. Ale planetu (v tuto chvíli) vyměnit nelze. Můžeme se chovat ekologicky, do řek vracet jen vyčištěnou vodu, třídit odpad, zbytečně neplýtvat, zbytky rostlin házet na kompost, netopit PET lahvemi s vyjetým olejem a pilinami, ale stačit to nemusí.

Když se nebudu starat o auto, přestane jezdit a budu si muset našetřit na nové. Jenomže co když už je nyní planeta plná drobných prasklin a blíží se okamžik, kdy najednou zkolabuje. Nemyslím tím, že se otevře zem, super vulkány vychrlí lávu, popel i oblaka dýmu a prachu zakryjí na deset let slunce a vše živé na Zemi zahyne.

O globálním oteplování se vede řeč dlouho, pro spoustu lidí je to sprosté sousloví, sprostá lež. Druhá spousta lidí v ně naopak věří. Problém je, že existuje. Změna klimatu probíhá a vliv člověka na ni je zjevný. Nejde o to, prokázat, že existuje, jde o to, najít způsob, jak se s tím vypořádat.

Podle vědeckých prognóz stoupne do roku 2100 teplota zemského povrchu o 0,3 až 4,8 stupně, záleží na tom, jak se bude dařit snižovat emise oxidu uhličitého. V tom roce by mi bylo 129 let, takže se jej nedožiju. Ale teď se nám narodil synek. Tomu bude v roce 2100 jedenaosmdesát. Už dnes se střední délka života u mužů blíží osmdesátce. Když nevypije osm piv denně, nevykouří k tomu krabičku cigaret a nebude se přejídat, tak v roce 2100 bude syn ještě docela v pohodě. I když to, co se stane v příštích 81 letech, je ve hvězdách. Pandemie, krize, války, nové Černobyly, přírodní katastrofy. Je spousta proměnných, které mohou zvrátit běh dějin.

Není mi lhostejné, jak planeta skončí. Nejsem fatalista, pesimista, ale ani optimista. Jsem v tomto dost náladový. Když mám špatnou náladu, tak mám o planetu strach. Mám-li náladu dobrou, tiše doufám, že se s tím Země nějak popasuje.

Na to, abych věděl, že jsme skoro v pytli, žádnou Gretu Thunbergovou nepotřebuju. Ale trochu jí tu plavbu přes Atlantik závidím. Stejně je fascinující, že šestnáctiletá holka dokáže rozdělit lidi jako málokdo. A co teprve až na podzim dostane Nobelovu cenu za mír.