Císařská stavba plná skrytých symbolů
Letní seriál Chrám Panny Marie Sněžné a klášter karmelitánů a františkánů
NOVÉ MĚSTO Impozantní stavba chrámu Panny Marie Sněžné a karmelitánského kláštera předcházela mimořádnému zakladatelskému dílu císaře Karla IV. – zrodu Nového Města pražského. Kostel dodnes zůstal pouze torzem největšího, avšak nedokončeného trojlodního chrámu.
Budování základů chrámu, zasvěceného Panně Marii Sněžné, začalo roku 1347, krátce po české korunovaci Karla IV. Zakládací listinu král datoval k 3. září uvedeného roku. Pro kostel a karmelitánský konvent zakladatel vyhradil plochu před staroměstskou Havelskou branou na okraji budoucího Nového Města. Praha se v představách velkého panovníka a mystika měnila v nový Řím či Jeruzalém. Kostel Panny Marie Sněžné měl rozsahem a vybavením překonat vše, co dosud v Praze stálo. „Tato stavba má v sobě zakódován mnohočetný symbolický význam,“tvrdí historik Miroslav Šmied. Zasvěcení poukazuje k římské bazilice Santa Maria Maggiore.
„Jde o jeden z nejslavnějších kostelů, v němž papež Hadrián II. roku 868 za přítomnosti sv. Cyrila a Metoděje schválil slovanskou liturgii,“uvedl Miroslav Šmied. Římská bazilika také upomíná na sen, který se zdál roku 352 papeži Liberiovi. Panna Maria mu sdělila, aby se vydal na pahorek Eskvilin ve středu Říma a v místech, kde leží sníh, založil svatyni na její počest. V zasvěcení novoměstského kostela se tedy snoubí připomínka Říma i slovanských věrozvěstů.
Z Karmelu do Prahy
Kostel Panny Marie Sněžné rostl jako monumentální stavba. „Má mimořádně dlouhý presbytář o šesti klenebních polích s hlubokým závěrem sedmi stran dvanáctiúhelníka,“popsal stavbu historik Emanuel Poche. Směrem k západu, nynějšímu Jungmannovu náměstí, následovalo nedokončené trojlodí o devíti klenebních polích. Kostel měl tak na délku asi 110 metrů a mimořádný byl i výškou. „Klenba presbytáře a patrně i bazilikálního Císařské založení trojlodí byla uzavřena ve výši 34 metrů nad chrámovou dlažbou,“popisují kostel odborníci.
Pozoruhodné nebyly toliko parametry chrámu, ale také uvedení nové řehole, karmelitánů, do Čech. Zrod řehole se datuje do Svaté země v časech křížových výprav na počátku 13. století. Tehdy mniši vyhledávali osamění a meditace, usadili se proto v Karmelských horách v nynějším Izraeli. Zaměření komunity se změnilo v polovině 13. století, papež Inocenc IV. tehdy upravil jejich regule tak, aby se bratři mohli usazovat ve městech a fungovat jako další žebravé řády.
„Otevřeli se studiu i výuce na univerzitách, kázání, hlásání evangelia, apoštolskému působení,“popisují karmelitáni svou aktivitu.
Jako žebravý řád nedrželi karmelitáni žádné statky, ke stavbě kláštera dostali od Karla IV. například dřevo z budovy, v níž se na tržišti u Sv. Havla odehrávala korunovační hostina. Z toho vystavěli první, skrovný kostel. Vladař řeholníkům připsal i některé platby, například z Kurného trhu. Na pomoc karmelitánům vypsal arcibiskup Arnošt z Pardubic veřejnou sbírku. Klášter se ze skromných začátků rozrůstal, jeho areál hraničil se židovským hřbitovem v nynější Jungmannově ulici, dále dosahoval Vodičkovy ulice, Václavského náměstí a Můstku.
V 60. letech 14. století začala i mimořádná éra konventu, po dohodě mezi Karlem IV. a papežem Urbanem V. zamířili karmelitáni jako profesoři na teologickou fakultu.
Roku 1412 do kostela vpadl mistr Jeroným Pražský se svými přívrženci a pustili se do ničení relikviářů. Kazatel Mikuláš, jenž jim v tom bránil, skončil svázaný ve Vltavě.
Kazatelé místo mnichů
U Panny Marie Sněžné vyhnané karmelitány vystřídal kazatel a lidový tribun Jan Želivský. Jeden z jeho vášnivých projevů vedl k tažení na Novoměstskou radnici 30. července 1419 a defenestraci radních. Tři roky poté byl Želivský sťat na Staroměstské radnici, jeho tělo bylo vystaveno v kostele Panny Marie Sněžné a pochováno pod kazatelnou.
Komplex utrpěl za husitské éry další rány, poničena byla mimo jiné i věž. Areál pak chátral, roku 1603 sem císař Rudolf II. uvedl jinou mendikantskou řeholi, františkány. Klid zde však nenalezli, v únoru 1611 do Prahy vpadli žoldnéři pasovského biskupa Leopolda V. Habsburského. Při vpádu Pasovských začala řádit pražská lůza, její obětí se stal i františkánský klášter. Dav tu pobil čtrnáct řeholníků, jejich beatifikační proces začal již v 70. letech 17. století, blahořečení se dočkali až před několika lety.
Barokně upravenému interiéru kostela nyní dominuje hlavní oltář, největší dílo svého druhu v Praze z poloviny 17. století. Komplex přežil josefínské reformy. Spirituální život v něm pulzoval i ve 20. letech 20. století. Tehdy zde působil Jan Evangelista Urban, jeden z předních teologů a filozofů.
Příště: Oktogon na Karlově