Rozhovor: Tatra kolem světa 2
Už v únoru příštího roku by měla vyrazit na cestu expedice Tatra kolem světa 2. První etapa by měla trvat několik měsíců a povede až do Vladivostoku.
Slavnostní představení vozu expedice Tatra kolem světa 2, kterou na příští rok chytají Marek Havlíček a Petr Holeček, začalo nepříliš oblíbeným cestovatelským rituálem. Řidič expedičního vozu na několikakilometrové trase mezi tatrováckým muzeem v Kopřivnici a nedalekým zkušebním polygonem tamní automobilky zabloudil. „To se stává,“smál se později, už na polygonu, kam připravovaný vůz nakonec dojel, Petr Holeček. Společně se svým kolegou chce už v únoru vyrazit na expedici inspirovanou výpravou Tatra kolem světa, která mezi roky 1987 až 1990 projela sedmašedesáti státy světa. A k výpravě, která se skládá z několika etap, se může přidat každý. Každý, kdo si účast zaplatí.
Kdo z vás dvou je šéf výpravy?
Jak v čem. Marek koncipuje cestu jako takovou, já jsem hlavně přes techniku. V podstatě nyní pojedeme to, co Marek
ujel na své poslední expedici kolem světa. Byť my pojedeme v trochu jiném pořadí, budeme končit Afrikou.
Chcete jet kolem světa, ale přitom jste zabloudili, už když jste přejížděli od muzea k polygonu.
To se stává. (směje se) Jela před námi spousta aut, která vypadala, že hrozně moc vědí, kam jedou, pak jsme zjistili, že to vůbec netuší. A taková jsme následovali asi třikrát.
Bloudění po Kopřivnici asi nebude vaším prvním v životě. Kdy jste při svých cestách zabloudil nejvíc?
To je hrozně dávno, v Edinburghu, ve Skotsku. V době, kdy ještě nebyly žádné mobily, GPS a jiná udělátka. Asi čtyři hodiny jsme chodili ulicemi, které pořád vypadaly jako ty u našeho hostelu, ale nebylo tomu tak.
Edinburgh je celkem civilizované místo, zabloudí se snadněji ve městě, nebo v divočině?
Třeba Afrika je v tomto směru hodně přehledná. Tam zpravidla vede jedna cesta mnoho set kilometrů, a když se objeví nějaká významná křižovatka, tak to opravdu vypadá jako zásadní křížení, které poznáte už z dálky.
Když se chystáte na tak velkou cestu, berete si mapy elektronické, nebo papírové?
Obojí.
Jak se dnes shánějí papírové mapy?
Pro některé země hodně špatně. Třeba Angola, kterou jsem v minulosti procestoval, představuje hodně velký problém. Nakonec jsem tehdy získal pochybnou maďarskou mapu, v níž byly zakresleny silnice, které ve skutečnosti neexistovaly, a naopak. Bylo to hodně veselé.
Elektronické mapy jsou přesnější?
Dneska už mocný Google Earth hodně napoví. Dá se tam vypozorovat, jestli je trať skutečně vyježděná, nebo jen vymyšlená na mapě.
Jak často se na cestě dostanete k aktualizaci map? Děláte to běžně, nebo co si doma nestáhnete, to po cestě nemáte?
Hodně míst na cestě bude bez internetu, ale jak říkal Marek, když jsem se ho ptal, jak se v Africe orientoval, tak hodně dal na intuici. Že jel tam, kam se mu více chtělo, nebo kam mu někdo poradil.
S blouděním často souvisí i havárie a různé nečekané příhody, jak se taková výprava vlastně pojišťuje?
To je teď pro nás velké téma. A není žádná sranda takové auto pojistit.
Předpokládám, že zelená karta na takovou výpravu nestačí.
To nestačí. A nejde jen o zelenou kartu. Musíte mít pojištění na zmizení, na to, že by třeba auto shořelo, zrovna to řešíme.
V jaké výši se pojistka pohybuje?
V jedné české instituci nám řekli, že nám ani nebudou ukazovat cenovou nabídku, že by pojistka byla v ceně vozu.
Jak se kupuje auto na cestu kolem světa?
Dalibor Petr, syn řidiče původní expedice Tatra kolem světa, nám dal tip, že ví o jednom autě, ve stadiu nového vozu. Šlo o ten „irácký“typ, který jsme si mohli vyzkoušet na cestách v Angole a hrozně se nám líbil. Tak jsme se šli podívat a nakonec to klaplo.
Čili jde o vůz z druhé ruky.
Ano, ale s téměř nulovým nájezdem. Bylo to auto, které mělo na korbě agregát na čištění kanalizace, takže běžel agregát a vůz stál.
Původní expedice zažila na cestě demonstrace na náměstí Tchien-an-men, jeden její člen se utopil, v Guatemale je zatkli, do vlasti se vrátili po změně režimu, do úplně jiného státu. Nemáte obavy, co čeká vás?
Už se nás na to pár lidí ptalo, jestli nemyslíme, že přijedeme do úplně jiného režimu, jestli se nebude situace opakovat. (směje se) Ale to jsou věci, které ovlivnit nejdou. Některé věci však ovlivnit jdou, například plavba po rozbouřené himálajské řece není úplně nejlepší nápad. Takovým věcem se vyhnout dá.
Původní expedice Tatra kolem světa s sebou měla i rogalo nebo babetu, jaké technické vymoženosti si povezete vy? Drony jsou proti rogalu asi posunem.
Drony budeme mít určitě, televizní techniku taky, rogalo ani babetu s sebou nepovezeme.
Ani kolo? Na kratší pojížďky?
O kole jsme uvažovali, ale když máte mít místo pro čtrnáct lidí, tak je docela problém s prostorem. Abyste, když zastavíte, mohli rozložit židle kolem stolku a každý měl tu svou, to už se začínáte dostávat do hrozného prostorového stresu, nejde pobrat všechno.
Jak to bude se spaním? V autě se asi všichni lidé nevyspí.
To ne. Počítáme se spaním na střeše, je nosná, ještě jsme ji zesilovali. Budeme tam míst speciální stany. Ale využijeme i místní kamenné ubytovny nebo kempování kolem auta.
Jak se na takovou expedici vydělává?
Těžce. Sponzoři se nikdy nehledají jednoduše a dnes se na konci skoro každého jednání dozvíme, že „kdyby to bylo o pár let dřív, nebyl by to takový problém“.
Všichni věští příchod krize?
Panuje taková nálada. Všichni věští krizi a podle toho se chovají.
Rozpočet expedice plánujete jako vyrovnaný, ztrátový, nebo chcete být v plusu?
Vidíme to jako nezisk. Úspěchem bude černá nula, zatím jsme se dopočítali 25 milionů korun.
Jak postupně přibývají účastníci, což je hlavní zdroj našeho financování, přibývají i peníze. Na začátku byly naše zdroje, z těch jsme kupovali auto a platili první úpravy, pak přišlo crowdfundingové financování, tam jsme získali zhruba tři miliony, za ty jsme postavili třeba nástavbu. V současnosti vybavujeme vnitřek vozu. Jde o obrovské částky.
Část cesty pojedete i s malou dcerou, jak se na vaše plány dívá žena?
Je z trochu jiného těsta než běžné ženy, projela se mnou Angolu a asi už tam tušila, že to jinak dopadnout nemůže.
Jak jste se do Angoly dostal?
Jel jsem do země jako pracovník rozvojové pomoci. Učil jsem na střední škole. Tehdy za námi pořád chodili místní a vzpomínali na výrobky československého průmyslu, jak jim tam ještě jezdí zetory či tatry. A my do Angoly nejdříve dovezli nějaké náhradní díly na traktor, až pak první tatru. T 148. Ta nám vyjezdila na druhou, ta na třetí a pak jsme jich tam měli šest. Pak už to byly Tatry 815.
Angola proslula únosem československých občanů v osmdesátých letech, ví se tam o něm dodnes?
Vzpomínají na to dodnes. I pro ně šlo o velké téma a tamní společnost hodně zasáhlo. Málo se to ví, ale šlo o největší únos civilních osob v poválečné historii. Je úžasné, že to všichni kromě jednoho člověka přežili. Byli jsme se podívat i do továrny, kde tehdy naši odborníci pracovali, proměnila se v továrnu duchů.
Máte v plánu cesty označené jako bezpečné a nebezpečné úseky?
Celá je naplánována tak, abychom se nebezpečným úsekům vyhnuli. Plán na první rok je v pořádku i podle ministerstva zahraničí, Marek už tuhle část cesty projel.
Museli jste kvůli bezpečnosti nějakou část cesty měnit?
Zatím ne, ale když třeba Írán začne válčit, tak tam nepojedeme. Budeme muset vymyslet náhradní program.
Lidé, kteří si cestu s vámi zaplatí, budou i řídit?
To asi ne. Část cesty si však koupili profíci, řidiči tatrabusu. A jednoho z nich jsme oslovili, jestli by pro nás nechtěl kousek řídit. Tak ti asi řídit budou.
Takže ti ostatní budou jen cestující?
Nedá se říct, že by byli jen cestující. Všichni jsou plnohodnotnými členy expedice. Budou dělat, co bude potřeba. Škrábat brambory, loupat cibuli, chystat tábor nebo vykopávat auto z bahna, když zapadneme.
Systém máte nastavený tak, že vždy pojedete kolem letiště, kde naberete další účastníky. Takže se budete muset držet itineráře.
To ano. Máme tam nějaké rezervy, kdyby se něco stalo, počítáme i s opravami. A kdyby se přihodilo něco většího, tak bychom to museli vykrýt jinak. Třeba místními dopravci a podobně. I kdyby to měly být třeba tři mikrobusy.
Kolik míst už máte obsazeno?
Zhruba sedmdesát míst. Nedávno jsme začali uvolňovat zbytek míst první etapy do Vladivostoku a část druhé etapy do Jižní Ameriky. V první části expedice jsme zhruba na čtyřiceti procentech obsazenosti.