Zeď v hlavě, nejen německé
I třicet let po pádu Berlínské zdi fakticky existují dvě Německa, západní a východní. A v tom druhém roste skepse, že to první nikdy nedožene. Jak to ovlivní hodnocení našeho polistopadového vývoje?
Margaret Thatcherová před padesáti lety v projevu o stavu politického řemesla hovořila o vojákovi bohyně Fortuny, který jednou požádal Sfingu, aby mu prozradila podstatu věčné božské moudrosti jedinou větou. Sfinga řekla: „Nečekej příliš mnoho.“Skutečně: rozpor mezi očekáváními a realitou většinou vede k roztrpčení a to pak k unáhleným, nemoudrým krokům. Symbolem, ba přímo monumentem velkých očekávání v Evropě je pád železné opony před třiceti lety. Zatímco Němci v roce 1989 volali „Ta zeď musí pryč!“, my jsme se těšili představou, že jednou „doženeme Německo“.
O tři dekády později se trýzníme srovnáváním českých a německých mezd a utápíme se v malověrné sebelítosti, že se německé úrovni údajně nemůžeme nikdy ani přiblížit, natož ji dohnat a předehnat. Podobný závod však probíhá i ve Spolkové republice.
Stejně jako my se od roku 1989 snaží „dohnat Německo“i samotní Němci. Země jako celek působí na první pohled jako úspěšná, silná velmoc, jakkoli aktuálně balancující na pokraji ekonomické recese. Znovusjednocený stát ovšem není jednolitým monolitem. Třicet let po pádu zdi se stále častěji mluví o „Berlínské zdi v hlavě“. Hospodářské statistiky ukazují, že stále existuje německý Ost a West, Východ a Západ, Sever a Jih neboli nové a staré země rozdělené Berlínskou zdí nejen v hlavě, ale především v denní realitě.
Mezi BMW a škodovkou
Hrubý domácí produkt v bývalém východním Německu je stále o třetinu nižší než na Západě. Ekonomická úroveň nových spolkových zemí je hluboko pod celoněmeckým průměrem, žádná země německého severu nemá nadprůměrný HDP na osobu. Letošní studie německého Halle Institutu navíc ukazuje, že východní Německo roste výrazně pomaleji než státy visegrádské čtyřky. Ve srovnání kupní síly je dnes dokonce Česko coby nejvyspělejší země regionu prakticky na stejné úrovni jako „nové země“.
Podobné rozdíly vyniknou i při pohledu na trh práce. V září činila míra nezaměstnanosti ve východním Německu 6,1 procenta ve srovnání se 4,6 procenta na Západě. Zatímco se bavorský trh práce svou nízkou mírou nezaměstnanosti blíží Česku, východoněmecké Sasko-Anhaltsko má nezaměstnanost jako Portugalsko. I proto je produktivita práce – obdobně jako výše mezd – na Východě o pětinu nižší vůči Západu.
Oproti roku 1991 klesl počet pracovních míst ve východní části země o 800 tisíc. Žádný z třiceti největších koncernů zalistovaných na německé burze nemá sídlo ve východním Německu, z pěti set největších německých zaměstnavatelů má na Východě centrálu pouhých třicet šest. Východním
Němcům proto podle německých statistik hrozí pád do chudoby o 25 procent častěji než Němcům západním, a to navzdory jejich vyšší míře usilovné pracovitosti. Materiální rozdíl mezi Východem a Západem Němci charakterizují drobnou anekdotou: Západ je zemí BMW, Východ jezdí škodovkou. Východní Němci sice pracují déle, zato si vydělají méně.
Těsně po pádu Berlínské zdi se zdálo, že východní Němci dostanou takřka vše, co viděli na Západě, bez čekání, naservírované Západem dokonale a s grácií na stříbrném podnose. Zatímco naše koruna hledala svůj správný kurz, kancléř Helmut Kohl se zavázal směňovat východní a západní marku ve zcela nereálném kurzu 1:1.
Zatímco u nás se stále opakovala fráze o „ekonomech, kteří utekli právníkům“, německý Východ nemusel novou legislativu tvořit, jen ji přejal ze Západu. Rok co rok navíc do východoněmeckého rozpočtu přichází západoněmecké kapesné zhruba ve výši jednoročního státního rozpočtu Česka. Další podporu posílají západní Němci na východ skrytěji prostřednictvím evropských fondů.
„Čistý plátce“do unijního rozpočtu totiž čerpá z týchž zdrojů dotace na rozvoj východoněmeckých regionů. Jestliže bychom po třech dekádách chtěli hledat mezi zeměmi bývalého socialistického bloku premianta, pak by jím zjevně měl být německý Východ.
Realita je ovšem jiná. Více než 40 procent východních Němců tvrdí, že dnešní Německo není svobodnější než NDR před rokem 1989. Více než polovina východních Němců není spokojena s německou demokracií. Dvě třetiny obyvatel nových zemí navíc nevěří, že by „Německo“mohli dohnat do deseti let. Naopak, více než 60 procent respondentů tvrdilo, že německý Východ stejně onen vytoužený Západ nikdy nedožene.
Naše Poslanecká sněmovaná v létě – i kvůli mlčení a nehlasování opozičních poslanců – schválila usnesení kriminalizující českou privatizaci. Z kritiky české transformace si leckdo udělal politický program.
Svou transformační cestou od centrálně plánované k v německém případě sociálně-tržní ekonomice prošlo i pět východoněmeckých spolkových zemí. Němci očekávali z privatizace 8 000 podniků zisk 620 miliard marek, dočkali se ztráty 256 miliard. Většinu podniků, zhruba 80 procent, přitom privatizoval západoněmecký kapitál, 15 procent cizinci a pouze 5 procent zůstalo ve východoněmeckých rukou. První ředitel fondu Treuhandandtalt Detlev Karsten Rohwedder byl ostatně zavražděn již v roce 1991.
Třicet let po začátku transformace tak nemáme k pesimismu a sebemrskačství důvod. Jedno Německo jsme už dohnali. To druhé nedoženeme mluvením, ale pouze úsporami a prací.
Třicet let po Listopadu není k sebemrskačství důvod. Němce doženeme pouze úsporami a prací.