České silnice jsou jako bojiště. Úplně zbytečně

Jedu takhle s rodinou z chalupy po strakonické silnici na Prahu, a najednou mám pocit, že něco je divně. Že tady něco nehraje. A že už tady něco nehraje minimálně patnáct dvacet minut. Člověku chvilku trvá, než mu to dojde.

Koukám, oktávie přede mnou si drží solidní, dvacetimetrový odstup od peugeota před ní. Já totéž s naší fábií za ní. A za mnou nějaký rapid či co, taky dvacet, i třicet metrů, opravdu hodně.

Silnice je dost plná, občas se to začíná „štosovat“, ale všichni si vědí rady. Včas zpomalí, takže zácpa se nekoná. Nikdo nemusí brzdit, stačí ubrat plyn. Jedeme trochu pomaleji, ale stále plynule.

A i když tam někdy dám i trojku a zpomaluji až někam k sedmdesátce, ten za mnou zvolní a v klidu si drží svých dvacet metrů. Spousta vzduchu, spousta prostoru pro případ, že by se stalo něco neočekávaného.

Ale nic neočekávaného se neděje. Pohyb všech aut široko daleko lze snadno předvídat, jedou takříkajíc čitelně.

A pak mi to celé dojde.

Tohle, to je to, co tady nehraje! Všichni tady přemýšlí hlavou, jedou co nejbezpečněji, nikam se neženou, zjevně vědí, že stejně nic nenaženou.

Tohle je tu divné! Hrozně divné. Protože běžný, obvyklý, normální stav na českých silnicích vypadá úplně jinak. Všichni to známe.

Za „normálního“provozu se mezi klidně, uvážlivě a ohleduplně jedoucími řidiči proplétají nervózní, spěchající i agresivní jezdci.

Lepí se autu před ním na zadní nárazník. Předjíždějí těsně před horizontem. Předjíždějí těsně před zatáčkou, do které nevidí.

Sviští vedle kolony, a když se před nimi náhle, avšak zcela očekávatelně objeví reflektory protijedoucího vozu, tlačí se do pravého pruhu, div někoho nevystrčí ze silnice do příkopu. A to jen proto, aby nahnali dvě tři místa v řadě aut, která beztak jedou lehce za hranou legální rychlosti.

Nedávají blinkry, zejména ne před tím, než neurotickým cuknutím volantu cholericky vystřelí přes dělicí čáru, ani když se pak nebezpečnou myškou vrací před něčí „čumák“zase zpět do pravého pruhu.

V tu vzácnou chvíli řidičské harmonie na strakonické silnici se všichni tihle piráti z nějakého důvodu někam ztratili. Nevím kam, ale zmizeli.

Zvláštní je, že tihle lidé se nevyskytují jinde než na silnici. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se mezi řečí pochlubil, že jezdí jako dobytek.

Skoro to působí jako v nějakém duchařském filmu – jako by piráti byli zlí démoni, kteří se objevují, aby škodili, a pak zase zmizí.

To by bylo dost strašidelné. Realita je ovšem ještě o dost strašidelnější. Jsou to lidé z masa a kostí. Jen v hlavě to mají trochu jinak.

Těchhle psychopatů je poměrně málo, ale i to málo stačí, aby silnice byly jako bojová zóna, kde musíte neustále sledovat, odkud vám hrozí nebezpečí a kdy vám a vaší rodině půjde o holý život.

Moje neobvyklá zkušenost ze strakonické silnice ukázala, oč je jízda bezpečnější a příjemnější, když si psychopati náhodou dají pauzu.

Bohužel, idylické cestování mezi soudnými, tolerantními, inteligentními a sebevědomými řidiči mi nevydrželo víc než těch dvacet minut. Pak, jak se blížilo hlavní město, se na silnici vrátilo to obvyklé stresující chaotické silniční peklo.

Nechci toho moc. Chtěl bych jen na silnici aspoň jednou něco takového zažít.

Ale jsem optimista. Věřím, že to nebude dlouho trvat a lidstvo si najde způsob, jak nebezpečné šílence z provozu vystrnadit.