David Bowie v zajetí obdivu

Na zadní straně fotograficky bohatě vypravené knižní biografie Bowie z pera Pata Gilberta čteme reklamně nabubřelé výkřiky o „nejvšestrannějším, nejzáhadnějším a nejnezapomenutelnějším performerovi všech dob“. Jeden by si řekl, že je Gilbert do Davida Bowieho zamilovaný, zvlášť když si v jeho medailonku přečte, že coby šéfredaktor časopisu MOJO v roce 2002 přenechal na měsíc svou funkci právě Bowiemu a že žije v Londýně nedaleko jeho starého rodinného domu.

Po pečlivém pročtení zjistíme, že

Patu Gilbertovi scházel nadhled a odstup. Vliv Davida Bowieho na populární hudbu byl značný, ale Gilbert jako kdyby bral každý jeho hudební krok málem jako písmo svaté.

Na několika místech vyzdvihuje Bowieho smysl pro britsky suchý a třaskavý humor. Proč ho nevyužil i na stránkách své knížky? A dále, což se týká českého překladu, není jasné, proč se text hemží chybami (Monkeys místo Monkees, Morrisey místo Morrissey) a podivnými formulacemi typu „Také jej stále více fascinovaly dívky. A právě tento zájem jej vedl k přijetí zvláštních fyzických rysů, které v následujících letech nezměrně posílily jeho nepozemské kouzlo“nebo „Bowie se v 90. letech stále více zajímal o počítače, které mu pomáhaly při skládání a s jejichž pomocí zkoumal nové hranice internetu.“Těžko říct, zda byl takto neobratně napsán už i originál, nebo si prostě překladatel s některými pojmy nevěděl rady. I na jiných místech, kde je řeč o „metalovém rocku“a dalších kostrbatých hudebních charakteristikách, se čtení zadrhne.

Chcete-li si prohlédnout fotografie a do slovního doprovodu jen tu a tam letmo nahlédnout, lze publikaci doporučit. Jinak se nelze ubránit dojmu, že zrovna David Bowie by si místo upachtěné ódy na jeho výjimečnost zasloužil kritičtější a věcnější text.