Bolivijská cesta ke svobodě

V Latinské Americe to vře. Lidé se bouří v Bolívii i ve Venezuele. Jenže výsledek je rozdílný, venezuelský prezident Nicolás Maduro se udržel u moci, zatímco bolivijská hlava státu Evo Morales padla. V obou případech za tím stojí armáda.

Vloňském testu obecných studijních předpokladů Masarykovy univerzity si lze přečíst otázku, jestli „Fidel Castro, Evo Morales a Hugo Chávez jsou, nebo byli prezidenti zemí Karibiku nebo Jižní Ameriky“. Nově je už dotaz neaktuální, u všech tří teď platí pouze „byli“. Minulý čas. Dva ze zmíněných státníků, kubánský vůdce Castro a venezuelský prezident Chávez, stanuli na pravdě boží a před soudem dějin. Bolivijec Morales v mexické emigraci, která mu prý zachránila život.

Inkriminovaný subkontinent zažívá obzvláště v posledních desetiletích překotný vývoj. Složité předivo událostí bylo a je do značné míry akcelerováno třeba tím, že už delší dobu nelze jednoznačně hovořit o „zadním dvorku USA“.

Západ vůbec vyklidil mnohé tamější pozice. Na jeho úkor se od 90. let prosazuje – kdo jiný než stále sebevědomější Čínská lidová republika, která po světě neustále hledá surovinové zdroje, odbytiště či vhodná místa k vybudování základen. Zpočátku se k nim, třeba v Africe, opatrně prodírala prostřednictvím licoměrné agitace o „jedné krvi“Číňanů a místních, protože měli zakusit obdobný kolonialistický útlak.

Tyhle i další pozoruhodné změny subkontinentu však automaticky neznamenají, že by přestaly fungovat některé regionální atributy. V první řadě sklony ke společenskopolitické a ekonomické nestabilitě, které jsou leckdy provázané s obrovskou korupcí (kvůli níž byl ještě před pár dny za mřížemi brazilský exprezident Lula da Silva), s nezdravou personalizací politiky či (krvavým) autokratickým vládnutím.

To se v historii nevyhnulo snad žádné zemi v této oblasti, což znalci poměrů postihují mimo jiné přenesením jistých tradic z formování španělské státnosti. Zajímavá je přitom i skutečnost, že některá jihoamerická zřízení přijímala s otevřenou náručí nacistické válečné zločince, aby se v nich usadili a předali své zkušenosti.

Mimořádně nechvalně proslulou se stala s pomocí CIA nastolená vláda vojenské junty generála Augusto Pinocheta v Chile, kde právě nyní hoří barikády a probíhají obrovské demonstrace; motivované voláním po změně ústavy z epochy vražedné diktatury.

Augusto Pinochet, prapůvodně levicový důstojník, jehož otevřeně obdivovali i nejmenovaní budovatelé polistopadové české demokracie, vydržel po násilné smrti předchůdce socialisty Salvadora Allendeho u moci až do devadesátých let. Díky podpoře „starých přátel“nebyl nikdy za své zločiny ani souzen.

Pod soudobými ochrannými křídly mocných spojenců (aniž bych chtěl obě postavy bezprostředně srovnávat), se zase drží levicový venezuelský prezident Nicolás Maduro.

Pevně opřený o loajální armádu a další silové složky.

O poznání těžší to má jeho bývalý bolivijský kolega Evo Morales, jemuž se hrubě nevyvedl už začátek čtvrtého prezidentského volebního období. Především armádou byl donucen k rezignaci, načež – nikoliv bez obtíží – ulétl za hranice.

Vedle něj odstoupili z funkcí i další významní moralesovci. Jedni dramatickou situaci popisují jako obnovu, uzdravení demokracie, on sám se svými četnými stoupenci hovoří o ozbrojeném převratu.

V exilu, kde jej přivítal sám mexický prezident, se tento svržený milovník koky, kopané a znárodňování spoléhá na podporu spřízněných režimů, přičemž přinejmenším navenek nechce ani slyšet, že by nebyl legitimní hlavou státu. Dle říjnových voleb, jež bezmála „dostal“k šedesátým narozeninám, až do roku 2025.

Co se stane dál? Trochu se to podobá Blízkému východu, klid leží ve hvězdách. Stát pojmenovaný dle věhlasného (a diktátorsky smýšlejícího) povstalce proti Španělsku Simóna Bolívara, mimochodem idolu zemřelého Huga Chavéze, vznikl z revolucí. Nejrůznější revoluce, převraty a společenský neklid procházejí prakticky celou jeho existencí.

Stupňování konfliktu

Například jen několik málo let před nástupem socialistického selfmademana Moralese do čela Bolívie v roce 2006 zasáhla její armáda zcela bezohledně vůči protivládním demonstracím. Střelba ostrou municí do protestujících tehdy způsobila těžké ztráty na životech. Což spolu s dalšími zážitky šikanovaného aktivisty z bídných poměrů patrně způsobilo, že první domorodý předák státu neměl k pravidelným ozbrojeným složkám zdaleka tak blízký vztah jako někteří jeho ideologičtí souputníci.

Osudově se mu to vymstilo právě v reakci na zmanipulovaný výsledek prezidentského klání, po němž se zvedla vlna odporu. Mnozí stoupenci dosavadních poměrů, nezřídka chudí indiáni, jejichž životní úroveň se díky rozsáhlým sociálním programům zvedla, však samozřejmě zpochybňují armádou nově rozdané karty.

Organizují vzdoroprotesty, k jejichž potlačování byla zastupující prezidentkou zmocněna – ano, armáda. K níž se připojují nejrůznější pravicově radikální bojůvky. Přibývá mrtvých a nápadné je na slíbené cestě k brzkým předčasným volbám i to, že místo aby stávající představitelé Bolívie konfliktní atmosféru spíše zklidňovali, nastolují opačný kurz. Zavádějí opatření, jež mohou vypadat až coby restaurace předmoralesovských poměrů. Tedy dost možná jako nejtěžší cesta k obnovení svobody.

Evo Moralesovi se osudově vymstilo, že neměl blízký vztah k bolivijské armádě.