Proč Štěpána v ČKD neposlali do oněch míst

Emoce minulého svátečního, avšak rozjitřeného víkendu už trochu vyvanuly. Je tedy správný čas na menší mentální cvičení.

Může nám totiž ukázat, zda jsme opravdu tak kulturní společnost, za jakou se rádi pokládáme, či zda jí nejsme.

Představme si člověka, který nám není sympatický. Je to trochu provokatér, rád trousí různé jízlivosti, občas má sklony lidi trochu urážet. Pravda, má partu přátel, kterým jeho názory imponují. Velké části lidí je však mimořádně nepříjemný a jeho názory jim připadají opravdu hloupé.

Už si ho představujete? Prima. Já taky. Tak si teď představte, že ho potkáte v čase a na místě, kde na něj nejste ani trochu zvědavi. Dokonce to trochu vypadá, že tam šel schválně, aby vás naštval už jen svojí přítomností.

Co uděláte? Vyhnete se mu a budete ho ignorovat, nebo se k němu vrhnete a začnete na něj ječet ty nejsprostší nadávky, které znáte?

Nejspíš se shodneme, že raději uděláme to první. Přesto se ve skutečnosti stále častěji děje to druhé. Což je vážnější problém, než se zdá.

Pokud jste v předchozí charakteristice poznali Václava Klause mladšího a jeho nedělní incident na Národní třídě, uhodli jste. Ostatně nebylo to nijak těžké.

Ten moment zaujal hodně lidí a diskutuje se o něm ještě teď. Klaus přišel na Národní třídu zapálit svíčku na památku... asi sebe samého, protože rád připomíná, že tam 17. listopadu 1989 taky byl.

Narazil. Dav mu začal vulgárně nadávat. A když říkám vulgárně, myslím opravdu vulgárně a s uzarděním to tu ze zpravodajské povinnosti uvádím: „Bastarde! Parchante! Zk***ysynu! Putinova d**ko! Táhni do p***le!“

Podstatný na tom je právě fakt, že to byl dav. Davy takto prostě fungují, což ví každý, kdo někdy nakoukl do literatury o psychologii davu. Nikdo z těch nadávajících, kdyby Klause potkal tváří v tvář sám za sebe, by mu nenadával. Prostě by přešel na druhý chodník. Ale spíš ani to ne.

V davu je síla. Tam si každý připadá silný a spravedlivý. A dav má jasno – ten, kdo je podle něj špatný člověk, už pro něj tak úplně člověk není. Je dovoleno být na něj sprostý. Je dovoleno všechno. A z psychologie víme i to, že v takové davové situaci je k násilí vždycky jenom krůček.

V dnešní době to všechno násobí sociální sítě. Tam se lidé navzájem ujišťují, že ten, komu se nadává, je opravdu zavrženíhodný, zaslouží si to a může si za to sám. Dovedou si to zdůvodnit důkladně a kreativně. Vzpomínáte na „nesouhlasím s vámi, ale respektuji vás“? Tak klidně zapomeňte.

Nedělní incident ukázal, jak se společnost od devětaosmdesátého roku změnila.

Například legendární debakl Miroslava Štěpána při projevu v ČKD. Štěpán nebyl politik, s jehož názorem by lidé souhlasili. Vlastně to vůbec nebyl politik – byl to vysoce postavený příslušník totalitní mocenské struktury, která se k občanům chovala značně brutálně. Nebyl to jen nepříjemný člověk. Byl to tehdy člověk nebezpečný.

Posluchači v ČKD mu dali důrazně najevo ostrý nesouhlas s tím, co jim tam přišel říct. Důrazně, ale kulturně. Žádní „zk***ysyni“, žádné „d**ky“, a dokonce ani žádné „p***le“při tom nezazněly. A zazněly-li přece, zcela zanikly ve slušném skandování „nejsme děti“a „demisi, demisi“.

V davu, kde převládá pozitivní energie, jsou lidé ochotni dělat obdivuhodné činy. Naopak v davech nenávistných jsou lidé schopni těch nejhorších ukrutností.

Možná slyším trávu růst, ale skoro to vypadá, že kdyby se revoluce odehrála dnes, nemusela by být ani trochu sametová.