Město, kde se na stavební povolení čeká osm let, nemůže podle ředitele IPR vzdorovat globálním výzvám.
PRAHA V hlavním městě aktuálně žije 1,3 milionu obyvatel. Prognóza ukazuje, že se do metropole bude stěhovat stále více lidí. Podle ředitele Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy Ondřeje Boháče by se počet obyvatel mohl vyšplhat za třicet let až ke dvěma milionům.
Aby Praha vůbec mohla takovou populaci pojmout, je podle Boháče nutné začít ji na to připravovat. Za nezbytné považuje přijmout úpravy stavebního zákona, které připravilo ministerstvo pro místní rozvoj. Ty mohou zjednodušit procesy nutné ke stavbě, ale s dostupností bydlení pomohou jen částečně.
Potřebujeme úpravu stavebního zákona?
Potřebujeme ji jako sůl, protože současný systém, kdy na stavební povolení čekáme v průměru osm let, je neudržitelný.
Onou neudržitelností přesně na co?
Myslím tím, že už nám nestačí dělat jenom novely stávajících pravidel, protože bychom obrazně řečeno jen vyklepávali hodně pokroucené plechy. Rekodifikace, tedy úprava zákona, je správný směr uvažování. Potřebujeme zjednodušení povolovacích systémů. To je nutnost. Pokud chceme být schopní vzdorovat globálním výzvám, jako je bydlení nebo klima, tak je to skoro podmínka přežití.
Je ta úprava zákona dostatečná? Ona řeší zjednodušení stavebního povolení, ale může pomoci například s dostupností bydlení?
Myslím si, že ve výsledku může pomoci dost. To zjednodušení je obecně správné. Ale téma, které by se mělo ještě do budoucna řešit v návazném kroku, je postavení samospráv obcí, hlavně velkých měst.
Proč? narážíte
Protože my máme takový setrvačný systém uvažování, že vše musí být všude stejné, což nepochybně má platit pro občana před zákonem, ale nemůžeme přehlížet to, že velká města a malé obce mají diametrálně odlišné problémy. Obcím by se měla umožnit vlastní pravidla a neměly by se zatěžovat problémy velkých měst. A naopak, nesnažit se používat nástroje pro malé obce na velká města.
V čem by měl být například rozdílný přístup?
Obce o tisíci obyvatelích nepotřebuje postavit 10 tisíc bytů ročně, metro D, využít brownfieldy ve svém širším centru a podobně. Neřeší ani limity rozvoje spojené s členstvím v UNESCO. Každá obec je prostě unikátní a ta pravidla by to měla reflektovat.
Zmíněného rozporu se úprava zákona nedotýká vůbec?
Málo. Města musí být schopná řešit si své problémy sama a flexibilně. To v současném systému nefunguje. V té úpravě jde o rezervu, kterou je potřeba vyřešit, protože bez větší reformy územního plánování nám to zjednodušení procesů stejně nepomůže. Zůstanou totiž stále překážky v plánování velkých měst, do kterých se bude stěhovat stále více lidí.
Nová úprava s dostupností bydlení moc nepomůže?
Ano, a to kvůli těm zmíněným územním plánům, protože nejdříve se řeší plány a pak až povolovací procesy. A je potřeba jejich soulad. Pokud totiž územní plán nedovolí potřebný rozvoj, tak zjednodušení povolení pro stavbu nepomůže.
Na co by měla Praha do budoucna myslet?
Měli bychom už teď připravovat město, které pojme dva miliony lidí, což je předpoklad pro rok 2050, a to neděláme. Protože trend reurbanizace (proces opětovného osidlování metropolitních zón, pozn. red.) bude pokračovat. A když se aktivně nebudeme snažit postavit tady tolik bytů, aby město bylo kvalitní a zároveň dostupné, tak to tomu městu ublíží.
Čím?
Může to vést k několika negativním jevům, jako je vznik ghett, řada lidí nebude mít na to ve městě nadále bydlet a Praha by se mohla dramaticky sociálně proměnit, což by byla chyba.
Má vůbec Praha prostor na dva miliony lidí?
Má, jenom ty prostory úplně neovládá, protože jsou tu nějaké majetkové vztahy. A potřebuje k tomu legislativní nástroj, aby ten prostor dokázala zaplnit. Ale nejde jen o to, ten prostor zaplnit, ale naplnit ho kvalitním městem.