ROZHOVOR: BRATR JANA ZAJÍCE

Honzův čin musíme vnímat v kontextu situace, za naprosté deziluze většiny lidí, říká Jaroslav Zajíc, bratr studenta, který se upálil před padesáti lety.

Dvacet let se komunistický režim snažil potlačit vzpomínku na Jana Zajíce, odkaz jeho činu však vymazat nedokázal. Připomínky sebeupálení českých studentů se v roce 1989 staly roznětkou nových protestů. „To, co dlouhou dobu vypadalo jako marné a beznadějné, lidi opět probudilo,“říká Jaroslav Zajíc, Janův starší bratr. I po padesáti letech jsou vzpomínky rodiny na oběť osmnáctiletého Jana bolestné. Bratrův čin vnímá jako výzvu pro další generace. Výzvu proti pasivitě.

Letos uplynulo padesát let od upálení Jana Zajíce, připomínáme si 30. výročí sametové revoluce, jež znamenala i definitivní odchod okupačních vojsk, Janův hrob se nedávno stal národní kulturní památkou. Vnímáte tento rok intenzivněji?

Samozřejmě, ten zájem je teď velký. V našem případě je to vždy spojené s velmi smutnou vzpomínkou. Jsou to události, které byly pro naši rodinu bolestné a i s odstupem padesáti let takové zůstávají. Cítím ale povinnost a dluh vůči bratrovi a účelu jeho protestu. Tím byl rozhodný odpor proti naprosto bezprecedentní okupaci naší země cizí mocností, která se sice maskovala ochranou socialismu, ale šlo hlavně o její imperiální zájmy, což potvrdila i následná historie.

Jak oslovuje Janův osud mladou generaci?

Podle vlastních dětí vím, že někdy nechápou dobu, kterou neprožili. Je proto strašně důležité, aby učitelé, kteří učí moderní dějiny, děti na tyto historické paralely upozorňovali. V minulosti se s moderní historií naší země málo pracovalo a je to škoda, protože když ji studenti neznají, hrozí nebezpečí, že se v tom špatném slova smyslu může opakovat. Velmi si proto vážím ostravské iniciativy Moderní dějiny, jež vytváří metodiku pro výuku moderní historie na středních školách. Zakládá se na rozhovorech s pamětníky a lidmi, kteří tu dobu nějak prožili. Spolu se sestrou Martou s nimi v případě období roku 1969 také spolupracujeme.

Jak po těch letech hodnotíte smysl Janova činu?

Nikdy jsem se netajil tím, že pro nás pro všechny to bylo něco, s čím bychom nikdy nemohli souhlasit. Oběť tohoto typu při vší obrovské úctě musíme ale vnímat v kontextu situace, která tehdy panovala. Za naprosté deziluze většiny lidí, neschopnosti si s tím poradit, ostudného selhání tehdejších státních struktur a žádného odporu proti tak barbarskému přepadení naší země. A také v kontextu věku těch, kteří se jako mladí a čestní lidé domnívali, že mohou společnost vyburcovat a povzbudit ji k výraznějším způsobům odporu. A ukázalo se, že po dvaceti letech to, co vypadalo jako beznadějné a zašlapané do země, lidi znovu povzbudilo. Byli to zase studenti, kteří v roce 1989 během Palachova týdne zvedli tento odkaz, který se stal roznětkou dalších protestů. Na tu dobu si dobře vzpomínám. Ve všech státech sovětského bloku se to lámalo a bylo vidět, že ten obludný systém už nemůže dlouho vydržet. Jen vedení naší země se pořád úzkostlivě drželo starých pořádků. V tomto smyslu měl bratrův čin velký význam. Ale přesto jsem hluboce přesvědčen o tom, že smrt je příliš konečná a že živý člověk může dokázat více.

Jako jeho starší bratr jste Jana dobře znal. Proč zrovna on přistoupil k něčemu tak výjimečnému?

To je otázka, kterou jsme si spolu s rodiči nikdy nedokázali úplně zodpovědět. Možná až příliš idealistická výchova doma, a také Honzova osobnost. Nenáviděl nespravedlnost, zastával se slabších a měl rád lidi. Zřejmě se po účasti na emotivní hladovce za Jana Palacha domníval, že posune věci dál.

Celou rodinu to muselo velmi zasáhnout.

Lidské dopady byly pro nás opravdu hrozné – pocit bezmoci a naprostého zoufalství. K tomu se brzy přidružil oficiální tlak režimu. Ten se projevoval na každém kroku. Obecně v Československu od začátku normalizace začínal politický útisk, probíhaly prověrky a spousta lidí byla vyhozena z práce kvůli nesprávnému názoru na „bratrskou pomoc“. Řada schopných a vzdělaných lidí emigrovala. Moji maminku vyhodili ze školy, zbývaly jí už jen dva roky do důchodu. Učila a doučovala děti na učňovské škole. Byla velmi obětavou učitelkou, starala se o děvčata, která neměla rodiče nebo byla z neúplných rodin. Vyhodili ji s tím, že je sice výborná kantorka, ale nepochopila smysl „bratrské pomoci“a po smrti syna se proti ní ještě více zatvrdila. Ona si ale nikdy nepřipustila, že by měla jednat jinak. Já v té době studoval na vysoké škole. Pokusili se mě vyhodit kvůli udání, že jsem měl na pokoji plastovou tašku s anglickou vlajkou. Soudruzi to nazvali protisocialistickou provokací. Jen díky pár slušným lidem se mi podařilo dostudovat. Nejhůř to odnesla sestra, která byla na gymnáziu. Když po úspěšné maturitě chtěla studovat dětské lékařství, nedoporučili ji ke studiu na žádné vysoké škole v ČSSR, i když byla premiantkou třídy. Od té doby jsme se vůči režimu jen bránili. Psali jsme dopisy, protestovali, odvolávali se, několik dopisů jsme adresovali dokonce Husákovi. Sestra potom rok pracovala jako sanitářka lékárny v beskydské vesničce Raškovice. Pak si zkusila znovu podat přihlášku na Slovensku, ale i tam dorazily kádrové materiály. Naše vytrvalé protesty nakonec pomohly. Soudruzi nám oznámili, že sestru přijmou jen na obor, na který nikdo nechce. A měli podmínku, že nebude nejlepší ani nejhorší a že nebude nikde vyčnívat. Vzali ji na ekonomiku hutnictví na Vysoké škole báňské, kde studium úspěšně dokončila.

Vítkov je malé město, jak se lidé chovali tam?

Někteří lidé nás podpořili, bavili se s námi nebo nám nějak dali na vědomí svoji solidaritu, což v takové situaci velmi pomáhá. To se nedá pochopit, pokud to člověk neprožije. Někteří se odvrátili, vyhýbali se nám, a když nás měli potkat, přešli raději na opačný chodník. Jako rodinu nás to hodně semklo. Člověk si v takové situaci daleko více váží toho, že jdou věci normálním směrem a že mu třeba jen nikdo neškodí. Získali jsme také spoustu přátel, kterých jsme si velice vážili a se kterými bychom se jinak asi nepotkali. Třeba Olbram Zoubek, který Jendovi udělal pomník, přestože ho nakonec nepovolili na hřbitově umístit. Každý rok za námi také jezdili lidé z Charty a jejich návštěvy nám v té době moc pomáhaly. Stejně jako poslech zahraničního rozhlasu.

Hrob vašeho bratra je příběhem sám o sobě. Jak to bylo s jeho náhrobkem?

Maminka se s Olbramem Zoubkem seznámila díky přátelům v Praze. Věděla, že udělal pomník Jana Palacha. Ten skončil špatně, na Olšanských hřbitovech jej estébáci v noci ukradli, rozbili a roztavili. Požádala Olbrama Zoubka, jestli by pro Jana udělal také pomník. Ten ve spolupráci s několika pražskými architekty a výtvarníky koncipoval pískovcový blok s kovovou deskou nahoře s figurou, která se tak trošku ztrácí, postavený na čtyřech koulích z kovu. To mělo symbolizovat povznesení se nad hmotu, nad zemi. Nepřijal za to vůbec nic, jen cenu materiálu. Říkal, položte to tam, vůbec se s nimi nebavte. Ale když jsme se dozvěděli, co se stalo s Palachovým pomníkem, báli jsme se zničení. Otec proto požádal národní výbor ve Vítkově o umístění pomníku na hrobě. Řekli mu, že to může udělat, ale písemně mu to potvrdit nechtěli. Po celé řadě nezodpovězených žádostí adresovaných na úřady do Vítkova i do Opavy nakonec umístění zakázali. Řekli nám, že to je dílo provokační a ideologicky nevhodné. Povolili osadit jen jeho část – pískovcový blok se jménem a datem. Koule podle těchto soudruhů symbolizovaly okovy. Pískovcový blok tak ležel na Janově hrobě celých dvacet let. Po revoluci rodičům oznámili, že zákaz už neplatí. Počátkem roku 1990 tak Olbram Zoubek osobně osadil pomník podle původního návrhu.

Janův hrob byl za těch dvacet let přísně střeženým místem?

Vždy kolem 25. února, výročí bratrovy smrti, nebo kolem 21. srpna, což bylo výročí sovětské okupace, býval hřbitov obklopený policisty i tajnými v civilu. Lidi, kteří přijeli položit kytičku, chytali hned na nádraží a vraceli zpět, nebo dokonce vyvezli ven, aby se nemohli vrátit. Jedna soudružka z městského výboru KSČ ve Vítkově jezdila po hřbitově s prázdným kočárkem, a když na hrob dal někdo kytičku s trikolorou, házela vše „nenápadně“do kočárku a vozila na smetiště. Neustále také kontrolovali, kdo za námi přijede.

Kde byl celou dobu Zoubkův náhrobek?

Celou dobu jej Mistr měl umístěn ve svém ateliéru v Salmovské ulici v Praze 2, přímo naproti vchodu. Každý, kdo za ním přišel, jej viděl. Palachův pomník nepřežil, ale ten Jendův díky tomu ano. Teď je pomník v kompletní podobě na hřbitově. Před čtyřmi lety se nám podařilo vyřídit jeho prohlášení za kulturní památku. Šlo nám se sestrou o to, aby až tady nebudeme, nedošlo k jeho poškození nevhodnou údržbou. Každých pět let totiž potřebuje údržbu, pískovec nasakuje vodou a roste na něm postupně zelený povlak mikrovegetace. Ještě za života nám Olbram Zoubek schválil postup restaurace pískovce a jeho student Radek Andrle pak postup renovace kovového reliéfu. Kulturní památku lze totiž restaurovat jen schválenými postupy. Teď byl Jendův náhrobek usnesením vlády prohlášen národní kulturní památkou. Spolu s hroby prezidenta Masaryka v Lánech, Jana Palacha, kryptou parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a dalšími památečními místy. Máme z toho radost a pocit zadostiučinění.

Zvažujete předání hrobu městu nebo jiné instituci?

Hrob je zatím stále vlastnictvím rodiny. Asi pouvažujeme o předání, musíme to ještě promyslet. Vítkov se k Jendovu odkazu hlásí, pravidelně se vzpomínek účastníme. Těší nás existence Ceny Jana Zajíce, udělované mladým lidem, kteří dokázali něco výjimečného. Těší nás, že tato cena motivuje mladou generaci a Jendův odkaz žije.

Jak s tím odkazem pracovat dál?

Až do konce života budeme na jeho odkaz vzpomínat jako na bolestnou událost. Ale vždycky se dá uchopit také jako výzva, jen odmítat jej nemůžeme. A také si myslíme, že je stále aktuální. A že snad může pomáhat těm, kteří upozorňují, že systém demokracie je křehký. Že to není dar, který jsme dostali navždy a který bude existovat bez našeho přičinění. Ten boj nikdy nekončí. Tato výzva je strašně důležitá. Aby lidé pochopili, že nemohou nechat volnou ruku těm, kteří si moc uzurpují sami pro sebe. A aby tento boj nikdy nevzdávali.