Den, kdy přepadli Mekku
Před 40 lety se stalo „11. září“islámu. Aby saúdský král mohl pobít ozbrojence okupující posvátnou mešitu v Mekce, musel slíbit imámům, že bude šířit středověkou verzi islámu. A tak jsou po světě tisíce mešit a škol, kde kážou radikalismus. Saúdy „vývoz m
Ti muži tehdy v pět ráno nesli na ramenou rakve, což tam byl běžný obrázek, tentokrát v nich však místo nebožtíků byly zbraně. Spousta zbraní.
Začali střílet. Padesát tisíc poutníků se v panice řítilo k zemi. Mnozí si prý mysleli, že Velkou mešitu v Mekce i s posvátným kamenem Káaba přepadli Izraelci.
Ale byli to muslimové. Ukázalo se, že přepadnout a ovládnout nejposvátnější místo islámského světa je úplná hračka.
Dnes je to jen poznámka pod čarou v moderních dějinách, ale tato akce způsobila, že všechny kontinenty jsou osázeny mešitami postavenými za saúdské peníze.
A že muslimský svět, který tehdy vypadal, že má nakročeno k modernizaci, je naopak ovládán dřevní odrůdou islámu, která inspirovala Islámský stát, Boko Haram i al-Káidu.
Pokud by někdo hledal začátek cesty k islámskému radikalismu a džihádismu, toto je její první metr.
Je to i vysvětlení, proč v Evropě, Americe i Jižní Americe dnes působí radikální kazatelé, kteří poštívají k nesmiřitelnosti vůči „nevěřícím“. Jsou to často duchovní vyškolení v Saúdské Arábii.
Všechno začalo tady. Toho rána 20. listopadu 1979.
Ale tehdy nikoho nenapadlo, kolik věcí přepadení Velké mešity uvede do pohybu a jak její čtrnáctidenní obléhání změní svět.
Krizi tehdy měl vyřešit kšeft z nouze, který uzavřel saúdský král s duchovními, protože nevěděl kudy kam.
Pět set mužů, kteří obsadili středobod islámu, mělo zbraně, výbušniny, jídlo a k tomu všechny výhody, jaké si mohli přát. Velká mešita se dobře bránila. Je to obrovský kamenný areál, kam se vejde milion poutníků. Pod ním je bludiště podzemních chodeb. Kdyby ho královy jednotky chtěly dobýt, musely by ho rozstřílet. Ale saúdský král, který má i titul ochránce svatých míst, nemohl dobývat nejsvětější místo islámu jako Rudá armáda Berlín.
Vedle toho měli povstalci v Saúdské Arábii dost sympatií. Pouštní království nedávno přesedlo z velbloudů do mercedesů, zbohatlo a do střídmé země najednou proudila „západní dekadence“. Spoustě lidí se líbilo, že povstalci chtěli návrat do puritánské minulosti. Požadovali zrušit televizi se západními pořady, vyhnat nevěřící, zákaz peněz, fotbalu, hudby i kouření.
Královo křeslo se otřásalo: vzbouřenci prohlásili, že dynastie Saúdů jsou jen loutky Západu a zrádci opravdového islámu. Saúdové prý zničili odkaz předků tím, že do země vpustili západní ďaury. Proto musí padnout.
Král udělal tajně něco, čím vlastně tato obvinění potvrdil. Pro dobývání Velké mešity pozval do Mekky jako poradce členy francouzské speciální jednotky. To bylo neslýchané rouhačství. Jak ví i malý čtenář Karla Maye, na půdu Mekky nesmí nemuslim vstoupit. Francouzi po příletu pro jistotu narychlo přestoupili na islám.
Aby král získal veřejné mínění, museli ho podpořit nejvýznamnější duchovní. Museli hlásat, že je v právu. Že je to on, a ne vzbouřenci, kdo hájí Mohamedův odkaz.
A k tomu musel udělat ten obchod. Až později se ukázalo, že se upsal ďáblu radikalismu.
Duchovní si s ním po dlouhém licitování plácli. Podrželi ho a požehnali i zteči, která po čtrnácti dnech Velkou mešitu dobyla. Byly při ní nasazeny obrněné transportéry, v podzemí zabíjel povstalce plyn a vojáci proráželi nádvoří a podlahu mešity, aby tudy mohli házet granáty na povstalce v chodbách a sklepeních. Zahynulo možná až tisíc lidí.
Za to, že to přikryli, duchovní dostali něco, co změnilo svět.
Saúdská Arábie musela ještě horlivěji praktikovat islám a život, jak si ho představovala, že asi vypadal v časech, kdy v píscích Arábie ještě jezdil kupec Mohamed, který se měl stál Prorokem.
A přesně totéž měla začít s vervou exportovat do světa.
V roce 1979 vypadalo drama ve Velké mešitě jako exotická epizoda. S odstupem však mnohem víc připomíná spíše potvrzení teorie motýlího efektu, kdy mávnutí motýlích křídel řetězem následků způsobí třeba povodeň na druhém konci světa.
Mešity po celém světě
Je ohromující, co vše za následujících 40 let Saúdové svedli. Stopy jsou vidět takřka v každé zemi, kde žijí muslimové, od mešity ve švédském Göteborgu k mešitě krále Fajsala v Čadu, od mešity krále Fahda v Los Angeles po Ústřední mešitu v korejském Soulu. Od Indonésie přes Balkán až po Buenos Aires.
Polooficiální saúdský týdeník Ajn Jakín před časem napsal, že Saúdská Arábie postavila ve světě 1 359 mešit, 210 islámských center, 202 madrás a 2 000 škol. Saúdské peníze pomohly financovat šestnáct mešit v Americe, čtyři v Kanadě a řadu v Londýně, Madridu, Bruselu či Ženevě.
New York Times před třemi lety uvedl, že Saúdové na to za čtyřicet let vynaložili desítky miliard dolarů. Někteří experti tvrdí, že je to stálo daleko víc, než kolik za celou svou existenci vynaložil Sovětský svaz na rozšiřování komunismu po světě.
Výsledek je patrný na první pohled. V rozsáhlých částech Afriky a Asie saúdský vliv překoval vlažnou víru a uvolněné náboženské a společenské tradice směrem ke konzervativismu, což je dobře vidět na tom, že tam mnohem víc žen má zakryté vlasy a muži nosí plnovousy. Často za příklad slouží Afghánistán, kde kdysi dívky oblékaly normální sukně. Autor těchto řádků v 80. letech chodil v Sýrii, Iráku či Jemenu občas v šortkách, což je dnes představa vyvolávající mrazení v zádech. Byly to doby, kdy se zdálo, že islám se zcela modernizuje, víra bude hrát podobnou roli jako křesťanství v životě průměrného Evropana a zahalené budou chodit už jen starší ženy úplně stejně jako u nás ještě některé babičky na venkově nosily šátky.
Jenže v té chvíli už islám pádil v protisměru, jen to ještě nebylo tak patrné.
Rok 1979 byl bodem zásadního obratu nejen kvůli dohodě, kterou saúdský král musel uzavřít s konzervativními imámy v Mekce.
Hned začátkem roku byl svržen prozápadní šáhův režim v Íránu, kde vznikla fundamentalistická islámská republika, po čemž se v královském paláci v Rijádu musela hodně zvýšit spotřeba prášků na spaní. Íránci hodili rukavici Saúdům o to, kdo bude vůdcem světa islámu. Saúdové museli být ve věcech víry íránštější než Íránci, což v těch radikálních časech byla opravdu dřina. Dělali to tak, že s ještě větší horlivostí vyváželi svůj puritánský model islámu do světa, aby si oplotili pozice před Íránci.
Do toho přišla dohoda mezi Izraelem a Egyptem v Camp Davidu, která ukončila jejich nepřátelství. Byla to úžasná věc, ale jak pro koho. Začal se rodit militantní islamismus.
A v prosinci Sověti vtrhli do Afghánistánu, čímž tomu dodali patřičné grády. Najednou tam byli mudžáhedíni, tedy svatí bojovníci za věc islámu. Tady si poprvé vystřelil i Usáma bin Ládin. A sjížděli se z celého světa, což velmi připomíná něco z poslední doby.
Kdo to tehdy mohl tušit, ale postrčili to i Američané: aby podráželi nohy svému studenoválečnickému soupeři z Moskvy, piplali si mudžáhedíny i tím, že do afghánských škol dodávali učebnice, v nichž se děti učily, že je správné jít se zbraní v ruce proti nevěřícím a džihád proti nim je povinnost. Tomu projektu se říkalo džihádistická gramotnost a stál padesát milionů dolarů.
Dneska jsou takové poučky normální věc.
V roce 2013 si americké ministerstvo zahraničí zadalo podle zprávy listu New York Times studii saúdských učebnic. Z ní vyplynulo (ministerstvo bylo tak šokováno, až se výsledky snažilo utajit), že tamní sedmáci se učí, že „bojovat s nevěřícími kvůli povznesení slov Alláha“patří ke skutkům, jež Alláh miluje nejvíce. O pár let starší žáci se učili, že pokud někdo odpadne od víry, má být zavřen na tři dny do vězení, a pokud si to nerozmyslí, má být zabit. Mrňata se zase dozvídala, že křesťané a židé jsou něco míň, protože odmítli pravou víru.
A tohle putovalo i do světa. Také radikální saúdští imámové, kteří působili v Saúdy postavených mešitách. Parní válec wahhábismu (salafismu), což je saúdská odrůda islámu, „nezkažená“, dřevní a netolerantní, protože vše jiné považuje za prohnilé a odpadlické, si pomalu razil cestu. Pak řada radikálů vzala poučky doslova a urvala se ze řetězu.
A tak Evropský parlament v roce 2013 dospěl k závěru, že wahhábismus je hlavním zdrojem globálního terorismu. O pár let později tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová uvedla, že saúdskoarabská podpora „radikálním školám a mešitám napříč světem vyslala příliš mnoho mladých lidí na cestu směrem k extremismu“. Německé tajné služby podle listu Süddeutsche Zeitung v roce 2016 v tajné zprávě, která „unikla“do tisku, prohlásily, že Saúdové a jejich sousedé ze Zálivu podporují islámský extremismus v Německu tím, že financují mešity, náboženské školy a konzervativní kazatele šířící extremistické myšlenky. Podobná zpráva vznikla v Británii. Známý americký komentátor Fareed Zakaria to ve Washington Postu natvrdo shrnul: „Saúdové vytvořili v islámském světě monstrum.“
Saúdové: viníci i chudáci
„Monstrum“nevzniklo jako součást nějakého plánu, jde spíš o řetězení událostí a reakcí na ně. Paradoxní je, jak řekl americký politolog William McCants, že Saúdové v tom jsou zapleteni jako žháři i hasiči zároveň.
Šíří radikální islám a jsou partnery Západu v boji proti terorismu, i když ten má svá temná zákoutí, jak bylo vidět například v Sýrii, kde byli obviňováni, že tiše financují džihádisty. Ale protože se radikálů současně sami bojí, musí pořád roztáčet kolotoč, na němž sami sedí.
Chtějí dobré vztahy se Západem, ale taky vědí, že džihádisté je právě proto nenávidí – i v Saúdské Arábii byla řada atentátů.
Protože kolotoč se točí, musí dávat najevo, že si berou šíření víry k srdci, aby trumfli Íránce, s nimiž soupeří, a uspokojili vlastní duchovní, o jejichž podporu se opírají.
„Jestli ve 20. století byla šance modernizovat islám, pravděpodobně jí zabránili Saúdové tím, že do něj napumpovali svoji středověkou verzi,“řekl McCants.
A svým způsobem to všechno začalo, když před čtyřiceti lety v pět hodin ráno muži ve Velké mešitě v Mekce odhodili rakve, které nesli, a začali střílet.