Smutný výlet s návratem v dospělosti

Sociální pracovníci odebírají děti necitlivě

Když sociální pracovníci odebírají dítě z problémové rodiny, už desítky let mu to vysvětlují otřepanou frází „Teď pojedeme na výlet“. Cílem „výletu“bývá ovšem místo hradu či zámku dětský domov nebo diagnostický ústav.

Odborníci se shodují na tom, že se dětem málo naslouchá a kultura komunikace je mizerná. Věta o „výletu“je toho důkazem. Slova o špatné komunikaci zazněla na konferenci Dítě v systému, kterou tento týden pořádala organizace Mimo domov a nadační fond Krok domů.

V pyžamkách na schodech

Lukáš Dolejš se nyní stará o svou sestru, která po matce zdědila duševní poruchu. V poručnictví má také sestřiny děti. Lukáš se sestrou si v dětství prošli ústavní péčí. Kvůli duševní chorobě se o děti jejich matka nezvládala starat. Přesně si pamatuje na okamžik, kdy pro ně do školy přijela sociální pracovnice. „Naložili nás do auta a řekli nám, že jedeme na výlet. Nemluvili s námi, ale o nás, a o neschopnosti naší mámy. Nikdo se jí nesnažil pomoct,“popsal Lukáš.

Olga Mistrová si také prošla velkým trápením spolu se sestřičkou. „Naše matka pila. S tátou se rozvedla, když mi byly dva roky. Ten taky pil. Máma se seznámila s jiným partnerem, který opět pil. Se sestrou nás o půlnoci vyhazoval z bytu, musely jsme na chodbě sedět v pyžamkách. Zatímco matka byla s tím pánem v hospodě, my jsme žebraly o jídlo,“svěřila se Mistrová. Učitelka jim do školy nosila jídlo a případ nahlásila na příslušné odbory. „Když přišla sociálka, všechno bylo najednou v pořádku. To se opakovalo několikrát. Matka mě pak trestala,“říká Olga. Poté se spolu se sestrou dostaly do dětského domova. „Za jejich péči jsme vděčné. Poprvé jsem se cítila v bezpečí,“říká Olga.

Děti z ústavů

Podobné příběhy jako Lukáš nebo Olga zažilo přes osm tisíc dětí, které v Česku vyrůstají v ústavní výchově. Ročně jich dospěje tři sta. A zhruba dvě stě z nich si se životem a se začleněním do společnosti nedokáže poradit. Odborníci se shodují na tom, že se dětem málo naslouchá. „Kultura komunikace s dětmi je mizerná, ať už ze strany soudců, nebo sociálních pracovnic. Nedokážou si představit, co tyto děti prožívají. Zažila jsem soudkyni, která odmítla vyslechnout čtrnáctiletou dívku, která chtěla být slyšena a aktivně o to usilovala,“říká psycholožka Eva Pávková. Podle ní je také problém délka soudních rozhodování o dětech. „Dětský vývoj je rychlý, není možné, aby spis ležel na stole devět měsíců,“doplňuje. Na nedostatek empatie a na bídnou schopnost komunikovat srozumitelně si stále hlasitěji stěžují i ti, kteří ústavy prošli.

„Odebírali mě od mámy z hospody. Máma mě poslala na záchod a řekla mi, ať se schovám. Když jsem vyšla ven, byli tam policajti a s nějakou paní mi řekli, že jedeme na výlet. Dlouho jsem si to vyčítala a říkala jsem si, že je to moje chyba. Kdybych nevylezla ze záchoda, zůstala bych s mamkou,“popsala své zážitky Kristýna Adamovská.

Ředitelka Soukromého dětského domova SOS Tereza Jandová potvrdila, že letos přijali deset dětí.

„Pět z nich si myslelo, že jsou na výletě,“upozornila Jandová.

Odchod s pětitisícovkou

Děti, které dětské domovy opouštějí, nejsou na samostatný život připravené.

„Z dětského domova jsem odešla hned v osmnácti. Měla jsem pocit, že můžu konečně rozhodovat sama za sebe. Šla jsem za svobodou,“říká Karolína Stránská. Když odcházela z dětského domova, dostala pět tisíc. „Nikdy předtím jsem nic nedostala. Dostávali jsme čtyřicet korun měsíčně,“dodala s tím, že s částkou neuměla vyjít.

Pomoc v zapojování do běžného života mladým lidem z dětských domovů pomáhají například Domovy na půli cesty. „Naším úkolem je pomoct mladým lidem v tom, jak se mají v životě orientovat a směrovat je k tomu, aby si našli práci, případně pokračovali ve studiu,“řekla Eva Mikulecká, ředitelka Ekumenické sítě pro aktivity mladých.

Se sestrou nás o půlnoci vyhazoval z bytu, musely jsme na chodbě sedět v pyžamkách.