Věta, kterou stejně nebude mít kdo říct
Vmé rodné Karviné, ale i dalších městech v průmyslovém věnci kolem Ostravy se kdysi říkávalo Já jsem horník, kdo je víc. Horník byl pracovní ikona komunistického hospodářství, protežovaná profese, hlavní plnič a překonavatel pětiletek: „Rubeme nad plán,“chlubili se z šachet pravidelně. Chod těžkého průmyslu byl závislý na uhlí a stát horníky potřeboval. Za hodně těžkou práci, kterou by, upřímně, naprostá většina lidí dělat nemohla, za zaprášené plíce, odvařené ruce a vůbec zdravotní strasti všeho druhu, ale třeba i za každodenní riziko výbuchu a závalu jim také posílal velké peníze, takže dokud byli při zdraví a mohli fárat, měli se dobře.
V 80. letech si sáhli na dvojnásobek průměrného platu tehdejšího Československa. V základu, protože horníci často fárali více než jen na povinných směnách. „Někteří havíři pracovali tři měsíce v kuse, kromě běžné týdenní směny šli v sobotu na ranní a na noční, museli mít osmihodinovou přestávku, tak to měli dvě směny plus sto procent. V neděli nastupovali na odpolední a zůstávali na noční plus opět dostali přirážku, takže za dva dny byli zaplaceni za osm směn. Když to takto dělali deset let, není se čemu divit, že za tu dobu postavili tři vily. Tak se to praktikovalo a režim jim to dovoloval,“vzpomínal pro MF DNES Ladislav Vrchovský, který na šachtě strávil 20 let.
Kluci, kteří se upsali šachtě, nemuseli na vojnu. Horníci jezdili na dobré rekreace a snáz se dostali k bydlení. „Kdo nastoupil na šachtu, automaticky získal byt. Svobodní dostávali takzvané svobodárky 0+1. Když se člověk oženil, okamžitě dostal 1+1 nebo 2+1. Když se narodilo dítě, už dostával 3+1. Krásné, velké byty v sorele. Takže heslo: Já jsem dělník v dole, kdo je víc, mělo reálný obsah,“vyprávěl Vrchovský.
Nejen v Karviné chodili chlapi s černě podmalovanýma očima. Dostat ze sebe po šichtě uhelný prach nebylo jen tak, ale linky pod očima si nechávali schválně. Aby bylo znát, zástupce jakéže to profese jde po ulici, nasedl do autobusu, přišel na úřad nebo sedí v hospodě. Prach jako symbol.
Stejný prach, který jim likvidoval zdraví. „Nosil jsem respirátor. Všichni se mi smáli a říkali: Co to máš na rypáku? Já jim říkal: To jsou moje plíce, vy máte svoje plíce, tak se starejte o svoje, já se starám o ty své. Většina z nich už nežije,“říkal letos na jaře Vrchovský.
Můj praděda měl v Karviné kovářství a mlýn. Tato část města, která byla před spojením s Fryštátem původní Karvinnou, se jmenuje příznačně Doly. Z domu viděl na Důl Gabriela. Ten vznikl v roce 1854. Když děda po únoru ’48 o kovářství a mlýn přišel, začal pracovat právě na Gabriele. Ta se jen od roku 1947 jmenovala UNRRA a o tři roky později už z ní byl Mír.
Z pradědova karvinnského domova dnes zbyl jen šikmý kostelík sv. Petra z Alkantary. Původně stál na kopci, ale poddolovaná krajina pod ním snad až nekonečně klesla. Kostel zůstal, kovářství, mlýn ani další domy ne. Stejně, jako se propadly nedaleké hornické kolonie, ale i výstavní domy, tramvajová trať či zámek Solca. Všechno je pryč.
Kousek od Gabriely je Důl Lazy. Ten se původně jmenoval Neuschacht a později Antonín Zápotocký. Příští týden z něj horníci vyvezou poslední vozík. Důl je vytěžený a končí. Je mrtvý.
Všechno je tak nějak minulost. A její součástí jsou stále více i horníci. Věta Já jsem horník, kdo je víc? už dávno není slyšet. Za pár krátkých let ji už stejně ani nebude mít kdo říct. Poslední šachty mají výhled jen na pár let. A pak fajront...